15. dubna 2009 v 21:29 | TerXy*
|
Tak nakonec se to jmenuje Blíženci :D. Já vím není to nějaký chytlavý název, který by vás vyloženě přitahoval, ale můj scvrklý mozeček je mnohem lepší na příběhy než na názvy. Tak a teď už k úvodu↓↓
>> Úvodní obrázek bude později
Neriah Harrisonová je sirotek. Nebo spíše nechtěné dítě. Sama to neví. Žije v adoptivní rodině zbohatlíků ve velkém milionářském sídle. Všichni ale ví že sem nezapadá, že je jiná. Se svými adoptivními rodiči se navzájem nesnáší. Neriah vážně nechápe proč si ji tedy osvojili. Do sedmi let si vůbec nic nepamatuje. Její první vzpomínkou je nářek matky potom co ji adoptovali a ona se poprvé zahleděla do jejích očí. Matka tehdy zakřičela jen jednu pro tehdy pětiletou holčičku velmi bolestivou větu: Jak tohle mohl někdo porodit??
Svůj domov Neriah ze srdce nenávidí. Je tam jako ve vězení. Její pěstouni z ní mají služku a otrokyni zároveň. Musí stále pracovat-vaření, praní, žehlení, úklid a zase odznova. Když se vzepře a odmítne práci kterou jí matka udělí ,dostane výprask nebo ji uvězní v pokoji. V jejím volném čase ji pohlcuje naprostá nicota. Cítí se jako když jí něco chybí. Něco jako životně důležitý orgán, ale ona je pořád naživu a musí trpět. Její pokoj je opravdu hezký, ale chybí tam jakýkoli prostředek zajišťující komunikaci s okolím. Neriah nemá mobil, počítač ani televizi. Proto ji tam matka zavírá, aby neměla co dělat, aby musela přemýšlet. Neriah je pak z toho všeho zmatená a dokonce se jí ještě omluví. Matka si jen spokojeně zamne ruce a honí ji dál. Pořád jen práce nebo učení.
Neriah se upíná k jediné naději-těší se až jí konečně bude 18 a ona bude moct vypadnout a konečně žít. Zatím je jí pouze 16 a ona neví jistě, jestli to ještě ty 2 roky vydrží.
Můj všední den By Neriah Harrison
Každé ráno mě budí moje matka. Necitlivě se mnou zatřese a do ucha mi zařve: Mazej udělat snídani!
Můj sen uniká stejně rychle jako začal. Zase se nedozvím to jsem se měla dozvědět už dávno. Zase musím vstávat. Nemá cenu na matku nadávat, je to jedno. Ať jí řeknu cokoli vždy je to špatně. Nenávidí mě a já nenávidím ji. Velmi p-o-m-a-l-u se došourám do koupelny. Pohlédnu do zrcadla a kvůli matčině rozmaru si pořádně pročešu vlasy a řasy si protáhnu kartáčkem od řasenky. Matka totiž nechce abych jí dělala ostudu. Ani nevíte kolikrát jsem měla chuť na ni skočit, ale teď už se proti jejím jízlivostem obrňuju a stahuju do sebe.
V naší malé kuchyni udělám snídani. Sama si sním jednu porci a v předsíni seberu batoh. Do školy odcházím odevzdaně. Je fuk co si vezmu na sebe, jak se učešu, jak se navoním. Všem budu připadat divná. Holka bez kamarádů-to jsem já. Cestou se ohlížím zpátky časem. Dřív to tak nebylo. Když jsem porpvé přišla do této školy také na mě všichni koukali. Ale v jejich tvářích nebyla ani špetka odporu. Spíše ke mně vzhlíželi jako k nějaké bohyni. Snažila jsem se skamarádit , najít skupinu lidí se kterou bych se měla dobře. Na všechny jsem házela své letmé úsměvy. Ale pak přišla ONA-Vanessa. Jakmile mě zahlédla zatvářila se znechuceně. A od té doby začal fungovat její plán. Dostat mě na okraj celé společnosti. Opřela to o mé oči ,začla vykládat samé pomluvy a lži. Viděla ve mě konkurenci a tak se mě raději zbavila dříve než mohla poznat, že já o její místo ani v nejmenším nestála. Ale to je teď všem jedno. Všichni se řídí názory Vanessy. Už na tom prostě nezáleží, nikdo by mi nevěřil že to bylo takhle a tak už nebojuju. Nechávám sebou šachovat a přihlížím situaci kolem sebe.. Než si znovu projdu všechny ty obrazy a hlasy jsem u školní budovy. Smutně se sesunu na lavičku a začnu snít. Snít tak jak už jsem snila tolikrát. Doufám, že se mi ten sen jednou splní. Přeju si, aby se někde otevřela brána. brána do jiného světa. Do světa kam patřím. Do té brány bych vlezla a utekla bych tak všemu a tam. Právě tam bych ho našla. Otevřu oči. Chybí mi a jak moc. Je to nemožné, naivní a hloupé ale přesto mi chybí i když ho vůbec neznám. Jediná věc která mi ho připomíná je malá jizvička, kterou mám na rameni. Mohla by to být římská dvojka stejně jako znak blíženců. Cítím, že je to spojené s ním. Najednou mi hlavou projede ostrá bolest. Mám co dělat abych nevyjekla. A pak se ozve hlas. Ten krásný hlas o kterém se mi zdálo: Nespi!.....
V hlavě mám jen jedinou vzpomínku ,která se týká mých očí. Je strašně stará pamatuju si už jen ta slova: Tvoje oči mají dvě barvy protože se skládáš ze dvou osobností. Jedna bez druhé nemůže žít...
Photos:
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Neriažina adoptivní matka. Je to dost krutá žena. Zakládá si na kráse, ale sama už byla na několika plastikách. Je to velké zvíře ve společnosti, která prodává mobily na internetu. Jmenuje se Eleanor Harrisonová a je jí 42let. Miluje peníze, luxus,čistotu a také když může někomu udělat ze života peklo. Nikdo přesně neví jestli si svého manžela nevzala čistě kvůli penězům.
Neriažin adoptivní otec, Michael Harrison. Je mu 40 let. Vždy to býval milý chlapík a měl Neriah rád. Právě díky němu nebydlí někde ve sklepě. Díky vlivu jeho ženy je teď všechno jinak. Neriah už je pro něj stejně jako pro Eleanor jen služka. Pracuje jako architekt a vydělává si mnohem víc než Eleanor.
Michael s Eleanor si pořád hrají na velmi zamilovaný páreček. jak sladké! Jenže všichni ví že jim to moc neklape. Eleanor je moc náročná a Michael jí musí pořád kupovat nějaké dárky. Poslední dobou se raději opije, aby byl na mol až zas bude něco chtít.
Tohle je Neriažina největší nepřítelkyně Vanessa,královna školy.Je jí 16 let. Má spoustu nohsledek, které jí podlízají a se vším jí pomáhají. Celá škola poslouchá její názory. Má dokonce takový vliv, že na škole může vyhlašovat takzvané "růžové dny". Kdy všichni musí nosit růžovou. Osobně vše kontroluje a tomu kdo nepřijde v růžové pěkně zhorší pověst. Skoro každý den se chlubí novým klukem a všem svým kamarádkám líčí zajímavosti z jejich vztahu.
Všichni ji hltají i přesto že je to podlá mrcha. Život je pořádně nespravedlivý.
Toť vše.
Přístě: ukázka domu
DISKUZE:
Líbil se vám úvod??
jo je to super jenom sem to trochu nepochopila s tou jizvou