23. května 2009 v 20:54 | TerXy*(Lowísek-T)
|
Fotek: 17
Z pohledu: Nespiho
Napětí: poměrně velké
Smutně jsem postával před přístřeškem, mým obydlím. Byl jsem sám. Sám v rozlehlém sadě. Po tváři mi přeběhl smutný stín a já se zaposlouchal do ospalého podzimního večera. Z křečovitě sevřených rtů mi unikl nešťastný vzdech. Jedna jediná vzpomínka na Neriah ve mně povzvedla ohromnou vlnu beznaděje. Proč? To kvůli ní a tomu co se stalo před léty tu musím být. Musím se skrývat před všemi a před vším. Nesmí mě najít.
Ničivá prázdnota na mě doléhala z každého koutu. Zařval jsem Proooč?? a kopnul do cedule, která zakazovala přístup všech lidí. Měl jsem co dělat, aby mi z očí nevytryskl proud slz. Nemysli na ni! přikázal jsem si
Vrhl jsem nešťastný pohled do prázdna. Vždycky jsem se bál tmy. Na hrobovém tichu co tu panovalo mi začínalo něco vadit. Možná právě, že už to ticho nebylo hrobové. Z hrozivé temnoty se šířily šramotivé zvuky.
Rozhodl jsem se chvíli počkat. Ale zvuky dále nabíraly na síle.
Škráb..škrk...škráb, škráb...
Vrhl jsem úzkoztlivý pohled na mihotavé světlo svíčky. A se srdcem až v krku jsem se vydal do prázdna.
Celá cesta mi působila opravdová muka. Při každém dalším kroku jsem se otáčel. Pro člověka, který se pomalu celý život skrývá, to ale není nic neobvyklého. Na každém metru si představíte svého nepřítele, který vás loví jako svou kořist.
Našlapoval jsem velmi opatrně. Přesně tak, jak jsem se to po dlouhá a úmorná léta učil.
Neslyšně jsem odhrnul houštinu. A najednou jsem ztuhl. Můj mozek začínal propadat panice a tělo se mi třáslo pod neustálými dávkami adrenalinu. Jsou tu, přišli si pro mě. Čičometové.
Neschopen pohybu jsem je pozoroval. Dlouhovlasá čičometka pátrala po stopách v trávě, potom začichala svým jemným nosem a pravila: Je tu.
Jenže to už si mě všichni všimli. Z jejich kočičích očí se na mě dívaly odrazy jejich duší. Zloba, Nenávist, Pohrdání. Všechny tyto tři části se spojily a pak na mě zaútočily svou ničivou silou. Ten pohled se už dál nedal snášet a proto jsem uhnul očima. Dva čičometové a jedna čičometka na mě vycenili své ostré tesáky.
Čičometové jsou mutanti. Mutace kočky a člověka. Tyto pokusy dělala skupina šílených vědců. Říkali si Cats' Claws. Z kočky i člověka vybrali to nejlepší a spojili to dohromady. A tak vznikli čičometové. Stvoření rychlá a hbitá jako kočky a chytrá a důvtipná jako lidé. A přecijenom jsou docela dost jiní a mají různé tradice. Například čičometky jsou mnohem dravější a rychlejší než čičometové. Jsou něco jaho bohyně. Dále je to naprosto uzavřená skupina, na své sídlo nikoho z lidí nepouští a s lidmi se také moc nevybavují. Nikdo ani neví jak se množí. Je také hodně zvláštní, že stárnou mnohem pomaleji než lidé. Ti kteří tenkrát chtěli zatknout Neriah vypadají dodnes stejně.
Vytřeštil jsem oči a tušil jsem, že se právě dívám do tváře smrti. Není lehké skrývat se. A už vůbec ne před čičomety. Teď mě určitě dostanou jako všechny. Oni budou lovci a já zmatená kořist.
Ale kohopak to tu máme. Nespi Axford, který před osmi lety mohl být členem rodiny povedených Gi Sayanů. Slaďoušek, ale neznal pravidla. uchechtl se jizlivě první čičomet
Chtěl nám nejspíš zbouchnout malou Neriah, která už dávno měla patřit někomu jinému.
Vrhnul jsem na něj zlobný pohled a chraplavě jsem na něj křiknul: Nechte Neriah na pokoji!!
Byl jsem si jistý, že jsem ho totálně naštval. Jenže jenom Neriažino jméno mě málem dostalo na kolena. Nevěděl jsem jestli se dokážu pohnout, ale pak jsem to přecejenom zkusil. Otočil jsem se na podpatku a jak nejrychleji jsem dovedl, utíkal jsem pryč. Moc dobře jsem věděl, že to nemá cenu. Před čičomety ještě nikdy nikdo neutekl, ale nechtěl jsem tam jen tak stát a čekat na smrt. Prostě jsem se nedokázal smířit se skutečností, že mě přišli zabít.
Neběžel jsem ani třicet sekund a už mě zezadu popadlo něco těžkého a svalnatého. První čičomet. Chytil mě a já se začal dusit. Začal jsem kolem sebe máchat rukama ve snaze vyprostit se z jeho sevření. Najednou mě pustil. Nerozmýšlel jsem se a začal jsem se plazit pryč. Najednou mi, ale někdo uštědřil parádní kopanec do zad. Ruce mi ochably a postižené místo čertovsky bolelo.
Čičomet mě znovu popadl. Svým drtivým sevřením mi lámal kosti. Ty mi budeš utíkat?! Jak chceš.
Hned na to mě odhodil na záda a celou svou vahou si na mě lehnul. Znovu jsem nemohl dýchat. Pěstí mě začal mlátit. Cítil jsem jak mi křupl nos. Z rány se valily přímo potoky krve, z jejího pachu se mi dělalo špatně. Tím čičomet rozhodně neskončil.
Na pomoc mu přišli i ostatní. Společně mě mlátili kopali do břicha i do hlavy. Krev mi tekla do úst a já ji nestíhal polykat. Její železitý pach mi vyvolával zvracení.
Modlil jsem se ať už umřu, ať už nemusím dál trpět.
Nakonec, když už jsem se jen stěží držel na kolenou, přišla čičometka.
Dlouho si nám utíkal. Na takového ubožáka jako jsi až moc dlouho. řekla ledově
Ale sám vidíš, že to nemělo cenu. Trošku sis prodloužil život. Ale co z toho?? Svou milovanou Neriah jsi stejně nedostal a nedostaneš. Však mi ji taky vypátráme a předáme jejímu budoucímu manželovi.
Jakmile tu větu dokončila. Pohlédl jsem jí do očí. Měla pravdu. Nic jsem nezískal, ani Neriah, ani normální život s otcem. Už jsem se ve dne nemohl vydávat ven. Skonči to, prosil jsem ji v duchu. Zabij mě už. Nenechávej mě dál trápit.
Čičometka se krutě zachechtala a já klesl na bok, hlavu stočenouv nepřirozeném úhlu. Viděl jsem jen velmi, velmi rozmazaně a zvuky ke mě doléhaly jakoby z veliké dálky.
Čičomet, který mě chytil teď šplhal po stromě. Skvělé, Laro. Já ti říkal, že ho dopadneme a pak ho společně dostaneme.
Lara se podívala do koruny stromu. A pak nešťastně zašeptala. Ano, Omute, já vím.
Vypadala najednou jakoby jí někdo velmi ublížil, ale nebyl jsem si jistý jestli to bylo opravdové nebo se mi to jenom zdálo. Zhlubo jsem se nadechnul a pak vydechnul. Nemohl jsem dál. Oči se mi zavřely a všechny zvuky sadu se náhle úplně ztratily.
DISKUZE:
Zabili čičometové Nespiho??
Byla Lara opravdu smutná, nebo se to Nespimu jen zdálo??
Eej doufám že ho nezabili... a myslím že Lara byla určo smutná... a sem zvědavá na další dílek.. tenhle je super