


Jednoho krásného podzimního dne jsme si s Maxem vyšli na procházku. Všude jsme se drželi za ruce na našich tvářích byl pokaždé veselý, zamilovaný výraz. Na každém rohu jsme se líbali a vypadali jsme jako nejkrásnější a nejveselejší pár na světě. Ale všechno to štěstí, ten smích na tváři, líbaní na každém rohu a držení za ruce, bylo jen velké přetvařování. Oba jsme moc dobře věděli, že mezi námi to neklape, od té doby co jsem se vrátila z Polska. Už několikrát se mi Max pokoušel vysvětlit ten omyl s neznámou Karin, ale já to nechtěla slyšet. Ale Max byl přesný můj opak. Já o podvodu s Karin nic vědět nechtěla, za to on chtěl vědět vše o podvodu, který byl vlastně jen vymyšlený, protože jsem se na nic jiného nezmohla.

Při dnešní procházce se náhle Max zastavil. Přistoupil ke mě a objal mne. ,,Misho, proč si to nemůžeme všechno odpustit? Je to minulost." Spustil najednou Max. ,,Jak já bych ti to ráda odpustila, ale nejde to. Jak ti to mám jen říct?" Tázala jsem se ve vlastní mysli. Místo odpovědi na, kterou Max čekal, jsem se sesunula k zemi. Hlavu jsem mírně sklonila. Snažila jsem se nasadit co nejvyrovnanější výraz. Ale nešlo to. V mém vnitřním já jsem cítila strašlivou bolest a touhu. Ale odpustit Maxův čin není lehká záležitost. Moc dobře jsem si to všechno uvědomovala a tím víc mě to trápilo. Max dlouho neváhal klekl si ke mě. Ruku si dal ke svým rtům, a začal mi šeptat do ucha. ,,Misho, prosím. Moc mě to trápí, přijít o tebe je jako přijít o svůj život. Miluju tě a to s tou Karin nebyla má vinna, byl to omyl. Věř mi prosím." Jeho slova mě dostali ještě více ke dnu. ,,Jak mu mám jen s čistým svědomím odpustit?"

Zvedla jsem se na nohy. Sedět na zemi jako nějaká troska mi nebylo a ni trochu příjemné. Max mě znovu chytil za ruku. Šli jsme po krásné, zelené louce. Cesta byla tichá. Ani jeden z nás neřekl slovo. Max se o to párkrát chtěl pokusit. Ale netroufnul si. Bylo to divné. Konečně jsme se zastavili. ,,Misho no tak." Pořád mě prosil. Bylo to čím dál tím horší. Posadila jsem se na lavičku. ,,Maxi.. víš, j..á nedokážu ti odpustit. Alespoň né teď. Dej nám dvoum chvilku času. Prosím." Pohlédla jsem mu do očí. A pak jsem ze sebe vypustila tato slova. Max na mě chvilku koukal. ,,Nedokážu to bez tebe." Řekl náhle. Nevěděla jsem co mu na to mám říct. Vypravila jsem ze sebe jen jedno jediné. ,,Jdi pryč prosím." Víc jsem nedokázala. Seděla jsem na lavičce. Pomalu začalo pršet. Bylo mi ho tak líto, ale svá slova jsem nechtěla už brát zpět.

Když jsem viděla Maxe odcházet. Když jsem ho viděla vzdalovat se. Byl to strašný pocit. Chtěla jsem běžet za ním. Zvedla jsem se z lavičky a kousek jsem popoběhla. Ale pak se Max ztratil za kopcem, a já.. neměla jsem na to, ho doběhnout. Lehla jsem si do trávy. Začalo pršet. V leže jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Poslala jsem Maxe pryč. A teď jsem si uvědomila, že bez něj nedokážu být ani pět minut.. natož celý život.

Pršelo čím dál více. Tráva byla mokrá a chladná. Zvedla jsem se, aby jsem nenastydla. Z kapsy jsem vyndala svůj deštník. A šla jsem dál. Nevěděla jsem kam chci jít. Ale šla jsem. Myslí jsem byla u Maxe, ale svým tělem jsem byla někde na druhé straně našeho města.

Chvilku jsem se dívala pod nohy. Když pak jsem si všimla fialových, známých kalhot. Byl to Max. Šel jako machr a já když jsem ho spatřila, podlomila se mi kolena. Chtěla jsem se rozběhnout k němu, ale on byl rychlejší.

Čím víc se blížil tím jsem byla veselejší. ,,Misho.. musel jsem tě hledat. Nedokážu bez tebe být ani minutu." Řekl mi Max. Koukala jsem se na něj jak na svatý obrázek než jsem ze sebe něco dostala. ,,Já bez tebe taky nedokážu být Maxi." Řekla jsem po chvilce. ,,Co teď. Mám ho políbit?" Nevěděla jsem co mám dělat.

A taky jsem na štěstí nic dělat nemusela. Max odhodil můj deštní stranou a vzal mě za obě ruce. Zase jsem cítila dotek jeho rukou a hebkost jeho kůže.

Pak mě Max odvedl pod strom. Se slovy. ,,Pojď rychle.. víš přece, že déšť smívá krásu. A tvé krásy by byla škoda." Pod stromem mě romanticky políbil. Bylo to krásné. A když jsme se pustili. Všimli jsme si, že začalo padat první listí.

,,Maxi slib mi jedno." Řekla jsem náhle a zdvihla jsem ukazováček. ,,Slíbím ti cokoliv princezno." Odpověděl mi sladce. ,,OK.. Já prosím, už nebudeme rozebírat to kdo s kým zahnul. Já ti jen jedno řeknu nezahnula jsem ti byl to výmysl, nevěděla jsem co mám dělat když jsi mi to řekl. A tak jsem si to vymyslela. Ale prosím nebudeme se zabývat Karin." Prosila jsem ho. Podíval se na mne a bylo vidět, že se mu to nezamlouvá, ale pak řekl. ,,Dobře." Radostně jsem na něj koukla, a dala jsem mu pusu. Listí padalo kolem nás a já se cítila tak šťastná...

Tento díl je přesunut z mého blogu








bezwa díl