27. června 2010 v 15:46 | TerXi*
|
Ahoj! Přináším malé hlášení a něco jako povídku, přeberte si to podle sebe :D
Počítač je pořád těžce indisponován :-/, do Sims se nedostanu(ty komixy už mi vážně začínají chybět.. *smutně koulí očima*), chtěla jsem vám napsat to pokračování Daphne Lorren, ale nějak nevím o čem psát, tohle byl výkřik do tmy a neměla jsem připravený další děj..tak uvidím jestli ještě něco sepíšu
Ale, protože Daph mi nešla, rozhodla jsem se (na návrh Verči Černé) napsat Blížence jako povídku a budoucí knihu do ŽvB(pokud to projde..)
Je to vlastně volně rozšířená verze a doufám že i pokračování dosavadního B příběhu. Mám už napsané 3 "kapitoly", které jsem Verče po kouskách posílala. Řekla mi že se jí to líbí, že to mám zkusit zveřejnit. Stejně tu nic není, tak alespoň tohle...Pokud budete mít čas a přečtete si to budu ráda :)
1.
Staře vyhlížející čičomet si znovu přečetl zažloutlý list pergamenu a s nehranou vážností pokýval hlavou. Ač jeho obsah znal nazpaměť, nikdy se nedokázal nabažit těch několika řádků upraveného písma, které s neochvějnou zarputilostí líčilo události budoucí. Jak dlouho mu nikdo nechtěl věřit, jak dlouho se mu čičometové vysmívali. Ale přesto. Ten, kdo pergamen kdysi dávno popsal měl pravdu. A jakmile Neriah Gi Sayanová a Nespi Axford spatřili světlo světa, jakmile se tímto naplnila legenda, už nikdo nepochyboval…
Jednou, až přijde čas, kdy naše čičometská země přestane víno plodit a kdy se nedochůdčata místo slavných bojovníků začnou rodit. Přesně v tuhle dobu, musí se čičometové semknout a spolu pevný celek vytvořit. Poněvadž objeví se lidé jež zvláštní mocí a schopností disponovat budou. Nazývat je budeme různými jmény, ale jen jedno bude to správné. Tito dva vyvrhelové, bajnými Blíženci se stanou. Vězte, že ač se teď, moji milí, vaše tváře krabatí upřímným smíchem, jednou přijde den kdy vám úsměv ten na rtech zamrzne. Čas rozhodnutí se blíží. Stejně tak pomalu přichází Blíženci. Strávil jsem celý život jejich zkoumáním. Tvorové vývoje pomalého, však účinného, mocného. Pochopivše klíče jejich zrození, píši tu dnes co vyzvědět se mi povedlo. V jedenácté generaci, za vlády rodu Sfinligas. Oni přijdou. Objeví se a zemi přinesou neúrodu a zatracení. Vězte, že až se objeví uvrhnout je do žaláře musíte. Snad lépe by se hodilo, hned je života zbavit. Ale pamatujte. Jeden oběť nedělá.
Až za tu nezměrně dlouhou dobu procitnete a pochopíte. Hledejte Blížence nesoucí jméno Neriah a Nespi.
Blíženci, dívka a chlapec. Neriah a Nespi. Nespi a Neriah.
"Ach, Laro." Zamumlal čičomet a s nečekanou pružností se zvedl ze židle. Proti němu stála dle čičometských měřítek neskutečně krásná dívka. Vlasy měla jak se slušelo ohnivě rudé a z fialových kočičích očí jí tryskala vášeň a nezměrná síla, která k jejímu rodu neodmyslitelně patřila. Dalo se těžko odhadnout, jak stará byla. Nikdy se neusmívala, nikdy neprojevovala sebemenší slabost. I kdyby snad stála tváří v tvář smrti, ničím by nenaznačila co cítí. Lara byla vždy velkou záhadou. Samozřejmě, čičometové nebyli lidé, nepatřila jim lidská sdílnost a veselí. Přesto se spolu s oblibou vybavovali a pořádali i jakousi obdobu slavností, kterou nazývali Kočičí půlměsíc. A Lara?
Žádný z čičometů si to nedovolil říct nahlas, ale byla studená. Jako kus ledu proplouvala čičometským světem a bláznila ostatním hlavu. Nikdy však neměla v úmyslu zůstat a zplodit potomstvo, které vždy bylo přínosem. Každý si myslel, že je jednoduše nafoukaná. Že když se narodila jako pokračovatelka toho zatím nejvýznamnějšího rodu Sfinligas, může si vyskakovat. Ale jak mohli ostatní vědět co se v Laře odehrávalo? Správně, netušili. Nemohli vědět nic. Ale závist a klepy bohužel patřily k čičometům stejně jako k lidem.
Lara pohodila rudou hřívou. Její pohled ulpěl na starci. Lehkým pokývnutím ho přiměla pokračovat. "Doufal jsem, že to nebude nutné." Lara povytáhla obočí, ale stále si uchovávala svou neprostupnou, tajemnou masku. Čičomet nečekal, že mu odpoví a tak ihned pokračoval dál: "Ach, Laro. Je to nevyhnutelné. Jak rád bych Vás ochránil, ale přesto to nejde.
Lara se mu tvrdě podívala do očí a potom promluvila sametovým, kočičím hlasem: "Nepotřebuji ochranu."
Čičomet se omluvně usmál, fascinován plynulostí tohoto pohybu. Lara mu vyrůstala před očima a tak moc dobře věděl, že nesnáší soucit a pomoc od ostatních. "Je mi to líto, ale to proroctví se plní. A přišel čas chytit Nespiho a Neriah."
Lara jen kývla a sáhla na dlouhý nůž, který nosila za opaskem. "To nebude problém."
------------------------------------------------------
Neriah Harrisonová se s táhlým povzdechem opřela o kuchyňskou linku. V ruce držela čerstvě nabroušený sekáček na maso, ale byla příliš unavená, než aby ho mohla použít. Malý digitální budík ukazoval přesně pět hodin ráno. Neriah pomalu zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ač si slíbila, že už nebude plakat, z oka jí po dlouhém přemáhání stejně ukápla slza. A jak se objevila první kapka, déšť už nebylo možné zastavit. Jakmile se Neriah začala zamýšlet nad svým nevábným osudem, už prostě nemohla dál. Plakala za ztracené mládí v rukou pěstounů. Plakala za sny, kterým vůbec nerozuměla a konečně, plakala také kvůli celému svému životu nazývajíce ho tou nejhorší mizérií. Těžko říct, zda tehdy blonďatá dívka s dvoubarevnýma očima měla pravdu. Ale bylo jisté, že vlastně vůbec netušila, co ji čeká.
Náhle schody nepříjemně vrzly. Neriah sebou trhla a spěšně si otřela slzy. Do kuchyně pomalu vplula Eleonor Harrisonová. Byla jako obvykle výrazně nalíčená. Povýšený úsměv se jí však na rtech zračil ještě více než obvykle a její šedé oči dychtivě hltaly každičký drahý kousek místnosti. Eleonor byla jedním z nejhorších snobů ve městě. Milovala svou luxusní vilku a peníze, který jí každý měsíc přicházely na bankovní účet. Milovala své drahé mramorové lapače prachu, které musela Neriah neustále utírat bavlněnou, vlažnou utěrkou. Milovala, když měl někdo menší společenské hodnoty než ona sama. Lidé říkali, že Eleonor nemá srdce. Ona však bohužel tento "kousek" vlastnila stejně jako ostatní. Snad jen byl trošku zatvrdlý a nepoužívaný.
"Jak ti to jde?" ušklíbla se Eleonor a sjela Neriah pohrdlivým pohledem. Neriah sklonila hlavu a okamžitě se pustila do porcování masa.
"Hmm, nejde, co?!" uchechtla se Eleonor a natáhla ruku s několika obrovskými prsteny. Znechuceně zaryla dlouhé nehty do masa. "Jen dělej, ty malá vyžírko, dělej, aby sis zasloužila ten svůj pitomý život!" sykla na Neriah a rychle odešla.
Shrbená dívka pohlédla na obrovskou krkovici. Leskly se na ní dva hluboké šrámy a uprostřed nich, v malém žlábku, ležel jeden z Eleonořiných prstenů. Neri několikrát zmateně mrkla. Poté se obezřetně rozhlédla a hmátla po prstenu. Ruka vystřelila a neomylně lapila cíl. Jakmile si prsten nasadila na kostnatý ukazováček, něco se v ní pohnulo. Užasle roztáhla prsty proti právě vycházejícímu slunci a kochala se pohledem na obrovskou ozdobu. Černý kámen se leskl a i když byl pouhou Eleonořinou chloubou, k dívce promlouval. Vyvolával v ní obrazy vzdálené planety, tak podobné Zemi, že to musely být paralely. Přesto však byla každá v něčem jiná. Neriah viděla iluze podivných kočičích lidí, nahlédla do kočičího paláce, nastavovala tvář jasnému světlu, usmívala se na povědomě vypadající lidi… Najednou se však zvedl vítr a odvál Zemi blíže k té "druhé". Dvě planety se k sobě přibližovaly. Chybělo už jen několik kilometrů. Žádný z obou vesmírných obrů nehodlal uhnout. Neriah chtěla křičet ať to skončí, že nechce zase všechno ztratit. Chvíli se zdálo, že se planety na malý okamžik zastavily, ale..
"Neriah! Kde zase vězíš?! Co je s tím jídlem?!"
Hlas ji hrubě vytrhl ze všech těch obrazů a vizí. Prudce sebou trhla a navrátila se do skutečnosti. Bylo jí jasné, že se něco stalo, ale vůbec si nepamatovala co to mohlo být. Před očima však stále viděla dvě k sobě se přibližující vesmírná tělesa. Něco ji při té myšlence naplnilo strachem. Roztržitě pohlédla na prsten a zmateně zamrkala. Tohle přeci nemohla být pravda.. Kámen už se nehonosil jasnou černí, něco tu tmavou celistvost porušilo. To něco byla malá kresba bílé kočky s pronikavě fialovýma očima. Neriah zalapala po dechu a pohladila hubeným prstem kočku po hřbetě. Vypadalo to, jakoby kočka s jistou výstrahou zamrkala. Blondýnka znovu zabojovala o doušek kyslíku. Kočka už ale zůstala nehybná, jen ty fialkové oči zmrznout nedokázaly. Neustále se lišácky leskly a šklebily se na svět kolem.
"NERIAH! Už jsi snad dlouho nenavštívila svou oblíbenou samotku?!" ozval se znovu Eleonořin hlas. Tentokrát už nezněl posměšně, ale jedovatě. Eleonoře docházela trpělivost. I když vlastně ani neměla hlad, těšil ji jen ten pohled na Neriinu bezbrannost…
------------------------------------------------------
Krásné:)Čičomet
Krásně píšeš..
Těším se na další 