
Daphne běžela dlouho. V plicích jí hvízdalo a dusivé sucho jí svíralo hrdlo. Přesto věděla, že teď už se nemůže zastavit. Bylo příliš pozdě. Pozdě na omluvy a pozdě na odpočinek. Ač se cítila zlomená, stále v sobě měla hrdost a to neodmyslitelné kouzlo osobnosti, které jí zabraňovalo svěsit hlavu a vydat se sestře. Ano, to byl ten důvod proč utíkala. Sestra. Jí dobře známá dívka s havraními vlasy a žhnoucíma smaragdovýma očima. Daphne sama nevěděla, proč v ní černovláska vzbuzovala takový strach, ale už přestávala doufat, že dokáže najít cestu ze spletence událostí, který kolem ní utahoval svou smyčku. Chtěla jen klid. Posvátný klid pro svou malou chvilku samoty. Daphne vlastně ale nikdy nebyla sama. Měla věrného společníka. Toho nejvěrnějšího ze všech..Řekli by jste, že je to jen ubohý věkem ztrápený a potrhaný sešit, ale Daphne ho zvala jinak. V jejích očích tento sešit povýšil na deník. Svěřovala mu své každodenní útrapy a výplody své sebelítostné fantazie. Bezmezně mu důvěřovala. To na tom bylo nejzvláštnější. Daphne nevěřila nikomu. Lidé pro ni měli příliš vrtkavou povahu, která je nutila všechna tajemství co nejdříve vyzradit a právě proto věřila jen deníku. I když jí bylo teprve dvanáct let, zažila věci, které by se stěží daly vměstnat do dvou lidských životů. Zažila ty nejhorší pomluvy, nenávist, magii, oslovení "blázne" i noci v potocích slz. Možná si říkáte, že je to na jednu dívenku trošku moc, ale nenechte se oklamat jejím křehkým vzhledem. Daphne v sobě měla vždy dost síly vzchopit se a jít dál. Teď už ale nedoufala. Sestra jí byla v patách a ona nevěděla kam se schovat. Bradavický hrad byl sice velký, co velký, doslova obrovský, ale měl také spoustu slepých uliček. Než si to blonďatá Daphne uvědomila, už do jedné z nich zaběhla. Zmocnila se jí beznaděj. Už se pomalu vzdávala šance na útěk. Zvláštní a dosud nepoznaný druh strachu z ní vysál veškerou naději a dívka unaveně narazila na pevnou zeď. Zavřela oči. Ozvěny sestřiných kroků stále sílily, ale pak náhle ustaly. Jako když odstřihnete kabel od telefonu. Ticho.
Až teď se Daph odvážila otevřít oči. V Bradavicích toho zažila tolik, ale tohle se snad ničemu nemohlo rovnat. Užasle si prohlížela místnost, ve které se tak nečekaně ocitla. Ze zašlých stěn se pomalu odlupovala stará tapeta. Podlaha byla pokrytá chomáči prachu, které se nechávaly laskat úzkým kuželem přívětivého světla vycházejícího z díry ve stropu. Tmavé rohy pokoje polykaly částečky světla, které k nim omylem zabloudily. Přímo pod dírou, v úzkém pruhu světla pokrýval podlahu nedotčeně vypadající koberec kolem nějž byla rozestavěná pyramida z měkoučkých polštářů. Daphne se místnosti stále nemohla nabažit a skelným pohledem hltala každý její kousek. Možná byla tato nově objevená skrýš stará a dávno zašlá, přesto jakoby dívku vybízela: "Přistup blíže a posaď se, máme spoustu času. Tak mi pověz co tě trápí."
Daphne poslechla a nechala se zlákat. Ostýchavě se posadila na koberec a vytáhla onen otrhaný starý sešit. Na malém štítku se honosil ozdobně vyvedený nápis Deník. Dívka si z obličeje odhrnula pramen neposedných blonďatých loken a vytáhla brk a inkoust. Po dlouhé době zase cítila, že je čas se svěřovat. Možná ji přemluvila tato místnost, nebo našla odpověď v sobě samé. Kdoví, vždyť to není důležité. Nadechla se v očekávání nemožného a otevřela deník.
Zase jsem se těšila pohledem na vřavu v Příčné ulici, zase jsem pila Máslový ležák a znovu jsem se setkala spolužáky, avšak co se mi přihodilo v den odjezdu na hrad? Dosud mě tento zážitek naplňuje pochybnostmi a já nemůžu,..nevím jak si to vysvětlit. Tak pozorně poslouchej, a nic ti nezůstane utajeno. Bylo krásné slunečné ráno. Pro mě by však bylo krásné, i kdyby pršelo. Vždyť se psalo prvního září, den začátku školy, a především den odjezdu do Bradavic. Vzbudila jsem se časně. Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se slepě těšila na další rok strávený v tom nezaměnitelném magickém prostředí. Kufr jsem už měla sbalený asi týden dopředu a tak mi dalo trošku práci, vytáhnout z toho těsného prostoru mudlovské triko a kalhoty. Se spokojeným výrazem jsem se oblékla. Jediný pohled na hodinky mi prozradil, kolik mám ještě času. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem si to nedočkavě rázovat po malém pokoji v Děravém kotli.








Je to fantasticky napísané a som zvedavá ako to bude pokračovať už sa teším :)
Chcela by som sa opítať : Tiež hrajem žvb ale stále som v londýne a nikde nikto . Neviem sa dostať do bradavic . Musím počkať kým sa ukončí školský rok ?