
Nevěděla jsem kolik času uplynulo do doby než jsem konečně nabrala vědomí. Vzbudila jsem se naprosto dezorientovaná. Hlava mě soustavně bolela a oči mi vypovídaly službu. Ležíc na břiše jsem doslova ochutnávala podlahu. Netušila jsem co se to děje, až po chvíli jsem několikrát zamrkala. Z očí mi zmizela neprostupná černá opona a já kolem sebe zašmátrala rukama. Narazila jsem na postel. Pevně jsem se jí chytila a s vypětím všech sil vstala.V pokoji bylo šero. Vylekala jsem se. Je ráno? Jak jsem se dostala na zem? Ale něco mi napovídalo, že ráno už dávno pominulo. Snažila jsem se uklidnit sama sebe, že se mi jistě jen něco zdálo, že je teprve hodně brzy ráno a proto je ještě tma. Ovšem tato moje teorie měla hned několik trhlin. Na sobě jsem měla mudlovský komplet- ne pyžamo. Postel byla ustlaná a hodinky na mé levé ruce ukazovaly dvacet jedna hodin, čtyřicet pět minut. Okamžitě ve mně hrklo. Začala jsem zmateně poskakovat po pokoji. Vlak je pryč. Co teď? Opakovala jsem si stále tu hořkou pravdu. Cítila jsem jak mi do očí stouply slzy, které se po chvíli osmělily a zmáčely mi tváře. Nepokoušela jsem se jim to rozmluvit. Bylo mi jedno, že vidím rozmazaně. Rázně jsem sebrala kufr a seběhla dolů, do Kotle.
Neměla jsem žádný plán. V hlavě se mi nezrodila ani jedna prašivá myšlenka. Stále ve mně však hořel mihotavý plamen naděje, že v Kotli někdo bude. Stále jsem doufala, že tu nejsem úplně sama. Nahlédla jsem do všech koutů, prozkoumala prostor za barem a dokonce jsem zkusila zabušit na všechny ostatní pokoje. Nic Kotel zůstal k mým prosbám o pomoc hluchý. Když už jsem si byla jistá, že jsem jediným narušitelem dusivého ticha v budově, rezignovaně jsem si kecla na nejbližší židli. Podepřela jsem si hlavu roztřesenou rukou a vzlykala. Tohle byl čas na hroucení.
Všechno bude dobré. Snažila jsem se uklidnit, ale ani sama sebe jsem touto chabou lží neoklamala. Po několika minutách jsem upadla do letargie. Kotel působil temně a nehostinně. Brzy na mě plně dolehl strach, který jsem si nechtěla připustit. Při sebemenším zašustnutí jsem sebou vždycky trhla. Když se v zámku nakonec ozval klíč, málem mi to způsobilo zástavu srdce. Vyskočila jsem jako zajíc střelený brokovnicí a v návalu adrenalinu jsem zalezla do toho nejtemnějšího kouta s výhledem na vchod. Ač jsem celou dobu se slzami v očích prosila o pomoc, nic takového jsem nechtěla. Bála jsem se, že se tu objeví nějaký zlý černokněžník a…a..vlastně jsem si ani nechtěla domyslet co všechno by se mohlo stát. Jen jsem se přitiskla ke zdi a čekala. Ve dveřích se objevila temná, leč zvláštním způsobem povědomá osoba. Broukala si přívětivou melodii zvučným, hluboce uklidňujícím hlasem. Vzápětí si sundala plášť a přešla k jednomu ze stolků. Byl to postarší muž. Měl dlouhé šedé vlasy a legrační nafialovělou košili. Neustále jsem se nemohla zbavit dotíravého pocitu, že ho znám. Muž z kapsy překvapivě obratným pohybem vytáhl hůlku a lehce s ní švihnul. K tomu si mumlal: "Já jsem tak strašně zapomnětlivý člověk. Vskutku, vždycky něco někam položím a pak už nevím, kam jsem to dal." S těmito slovy se opět oblékl do kabátu a rychle zmizel. Ještě chvíli jsem zůstala schovaná ve stínu a když jsem nezaslechla nic podezřelého, osmělila jsem se a přešla ke stolu. Něco se změnilo. Politý stůl už nebyl prázdný. Ležela na něm malá věcička. Věcička, kterou jsem na Příčné ulici tak dlouho sháněla...Daphne zvedla oči od sešitu a rozhlédla se kolem sebe, potom se opět sklonila, aby napsala poslední slovo…PAKLÍČ!








Hustý přečetla jsem to z oteřenou pusou,