1. července 2010 v 10:02 | TerXi*
|
Opět nový díl. Opravdu mě bavil..přeju příjemné čtení :)
3.
Lara naposledy hbitě přeskákala několik statných stromů, na kterých byla zvyklá cvičit a s hlubokých výdechem se o jednoho z "učitelů" opřela. Strom měl kůru zbrázděnou řadami hlubokých vrásek a škrábal mladou čičometku do zad. Nevadilo jí to. Byla sice vyčerpaná, ale přesto cítila obrovskou sílou, která se jí stále dmula ve svalnatých pažích. Nebýt obrovské náhražky slunečního kotouče na obzoru, byla by si trénink jen tak neodpustila a pokračovala dál. Ale slunce ji vždy fascinovalo. Dokázala ho sledovat celé hodiny, dokázala vnímat žár, který ji pálil na tváři, ale přesto ji v srdci bodaly pochybnosti. Tohle nebylo pravé slunce, které vídají pozemšťané. Lara netušila jak ta obří hvězda vznikla a náhle si uvědomila, že po tom nikdy nepátrala. Zajímal jen trénink. Každý den, každou volnou minutu se jen zdokonalovala a učila vědomostem, které by jí podle rodičů "mohly být užitečné".
"Ale proč?" Zeptala se Lara s pohledem upřeným na rudě zbarvený obzor. Nikdy dříve ji to nenapadlo. Nikdo se jí neptal, jestli ji učení baví. Nikdo se jí neptal, jestli nechce dělat něco jiného. A Lara brala učení jako samozřejmost. Nevnímala vlastní pocity, uzavírala je do sebe a dělala, jakoby snad ani neexistovaly. První bylo vždy uspokojení rodičů, všechno ostatní až někde za, na jiné úrovni.
Teď poprvé odhodila ty zvláštní brýle, které ji dosud svazovaly a konečně se volně nadechla. Nebyla však připravena odhalit všechna nová tajemství. Chvíle procitnutí byla náhle ta tam. Lara se vrátila zpět do krutosti světa na Odee, které paradoxně vládla.
"Slečno Laro?!" Ozvalo se někde z dálky, od královského paláce.
Lara sebou vyplašeně trhla a okamžitě vyskočila. "Ano? Děje se něco?"
Služka popoběhla a hlasitě oznámila: "Jsou tu vaši rodiče, princezno. Přejí si s vámi mluvit. Je možné, abyste je přijala?" Lara přikývla, ale potom si uvědomila, že si toho služka pravděpodobně nevšimla a tak křikla: "Ano. Přijmu je ve fialovém salonku."
Lařina služka okamžitě odběhla a čičometka znovu osaměla. Už ji však ani nenapadlo přemýšlet o emocích, následovala služebnou a vydala se do královského sídla. Musela se převléct, upravit a nechat svou tvář strnout do naučené, rádoby klidné grimasy.
------------------------------------------------------
O několik minut později se Lara objevila ve fialovém salonku. Plavným krokem přešla velkou místnost a usadila se v jednom ze stříbrných křesílek. Oba rodiče už tu byli a s úsměvem nataženým přes ustarané tváře si mladou čičometku prohlíželi. Nebylo divu. Lara měla dlouhé vlasy vyčesané do nedbalého, ale přesto krásného drdolu. Na sobě měla fialovočerné dlouhé šaty šité na míru. Barva šatu jí nádherně podtrhovala pronikavé oči a lehký úsměv rozjasňoval bezchybnou tvář.
"Matko. Otče." Řekla Lara a kývla na pozdrav. "Cože máte čas a přijeli jste mě v tuhle denní dobu navštívit?" Náhle si všimla jejich ustaraných pohledů. "Co se děje?"
Olafien sklopil hlavu a zahleděl se na dokonale vyleštěné parkety. Oproti tomu Annabeth na dceru pohlédla stále nadšena její krásou.
"Nebudeme to protahovat. Laro, je čas." Snažila se působit klidně, ale v hlase ozývalo napětí.
Lara prudce vyskočila a založila si ruce na prsou. Cítila se odhalená. Cožpak by rodiče mohli vědět o jejích tajných schůzkách s Celestýnem? Cožpak by mohlo být něco jiného na co by byl čas? A neměla by snad raději lhát?
Odhodila si z obličeje pramen neposedných vlasů a s neutrálním výrazem pravila: "Na co by měl být čas, matko?"
Annabeth ji následovala a také vstala: "Ty jsi nečetla legendu?" Pohled zabodla do Lařiných fialových očí. Lara zkameněla, vyplašená náhlou autoritou a majestátem, který z matky vyzařoval. Bylo jí jasné, že teď už lhát nemá cenu.. Uhnula pohledem a tichým hláskem pokračovala: "Sešla jsem se s Celestýnem. Několikrát. Mluvil o legendě, o proroctví. A o Blížencích. Řekl mi, že je mám najít."
Královna se několikrát zhluboka nadechla. " Takže jsi to nečetla..?" ujistila se ještě. "Ne, nečetla. Celestýn mi to zakázal." Pípla Lara.
Annabeth pohlédla na manžela a kývla. Olaf jí tohle gesto oplatil. "Výborně." Konstatovala královna nakonec a dovolila si lehký úsměv. Tiše děkovala Celestýnovi, že Laře neřekl nic víc. Nesměla zatím vědět, že musí Blížence zabít. Ne teď. Ne tady.
Princezna pohlédla na matku v očekávání, že se dozví ještě něco víc. Annabeth se tajemně pousmála a okamžitě promluvila: "Naše hlídky zachytily pach Nespiho Axforda. Hledáme ho už přes deset let , je to potupa. Nikdo nedokázal vzdorovat takhle dlouho. Musíš ho najít a přivést."
Lara na sobě zase ucítila její pohled a v tom si něco uvědomila: "Nespi…Nespi…" Opakovala tiše. "To musí být jeden z Blíženců!"
Matka přikývla. "Proto je to tak důležité a právě proto posíláme tebe."
Lařin obličej se rozzářil. Milovala lov na trestance. "Nezklamu tě, matko." Vyhrkla a spěšně vyběhla z fialového salonku.
Královský pár si znovu vyměnil jeden ze série vyděšených pohledů. "Je příliš bezstarostná. Bere to jako hru. Jak může přežít?" šeptla Annabeth a povzdechla. Olaf jí věnoval násilný úsměv: "Musíme věřit, Beth. Kdo věří, ten vítězí."
Královna nad jeho slovy chvíli přemýšlela a potom přisvědčila. "Budeme jí věřit."
----------------------------------------------------------
Pod hvězdnatým nebem, na kamenité cestě, která byla svědkem mnoha událostí se zpoza obrovitého javoru vynořil zlověstný stín. Postava měla kápi staženou hluboko do obličeje a tiše se plížila přilehlým sadem. Každou chvíli se otáčela a rozhlížela kolem sebe. Konečně v rozsáhlých houštinách objevila, co hledala. Dva čičometové neklidně poposedávali na provizorní dřevěné lavičce. Postava v kápi neváhala a prodrala se strašidelně vypadajícím keřem. "Jsem tu." Sykla tiše a zabrala si místo mezi oběma čičomety.
"Laro?" Vyhrkl jeden z nich a nahlédl pod temnou kápi.
"Ano, Omute." Odpověděla Lara neprostupně. Druhý z čičometů vzhlédl za Lařiným sametovým hlasem. "Rád Vás poznávám, princezno. Jmenuji se Alion.
Lara odhodila kápi a kývla. "Také tě ráda poznávám."
Oba čičometové si ji měřili se smíšenými pocity. Byla nádherná, ale přesto.. Přes tu spalující sílu, která vyzařovala z těch fialových očí, přes všechnu smělost, se kterou vstoupila do tábora, působila odtažitě a chladně. Lara ucítila jak se jí napjaly svaly. Nesnášela když si ji někdo prohlížel. Skoro slyšela jak se těm dvěma v hlavě otáčí kolečka, jak si o ní myslí, že je zvláštní, jak přemítají co bude dál.. Už nechtěla vnímat jejich hladové pohledy a tak okamžitě zakročila: "No tak. Máme nějaké instrukce? Skoro nic mi neřekli."
"Instrukce?" podivil se Alion stále zírajíce na Lařiny silné paže, které se rýsovaly pod uplou temně rudou uniformou.
Lara dopáleně přimhouřila oči. Potom ji však něco napadlo. Ladně, se skoro milým úsměvem sáhla pro polní láhev s vodou. Pomalu otočila závitem. Po očku kontrolovala, kam Alion zírá. Nic se nezměnilo. Naaranžovala to přesně. Vstala. Rychlým krokem prošla kolem nic netušícího čičometa a chrstla mu spršku vody do obličeje.
Alion zaprskal a rozkašlal se. "Co?! Co..co.."
"Nic" Přerušila ho Lara, na rtech jí hrál pobavený úšklebek "Takže jaké jsou instrukce?" Nečekala, že se od Aliona dozví ještě něco víc a tak se ohlédla na Omuta. Čičomet se tiše uchechtl a s pohledem upřeným na svého společníka promluvil: "Instrukce jsou jasné a výstižné. Nespi Axford se skrývá v jeskyni támhle" Ukázal prstem na i pro čičomety těžko rozeznatelný obrys skalního převisu. "Ale před nějakou dobou vylezl ven a pořád tu tak podezřele přechází. Stačí ho už jen vyčenichat a…spadla klec na kanára!"
Omut spokojeně tleskl a zasmál se vlastnímu vtipu. Oproti tomu, Lara se zaškaredila a chladně dodala: "Nejsem žádný pes. Nikoho jak říkáš vyčenichávat nebudu."
"Ale vždyť já vím, že nejsi pes. Byl to jen vtip. A navíc já ani Alion to nezvládneme. Ty jsi tu ta inteligentní čičometka." Začal smířlivě Omut. Lara si založila ruce na prsou a zlostně se na oba čičomety zahleděla. "Fájn!" prskla a otočila se k odchodu.
Jedna maličkost jí však unikla. Ve velkém keři, kolem kterého právě procházela se objevily dvě žhnoucí oranžové oči.
Je to úžasný!!! Těšim se na další část :)