3. července 2010 v 10:38 | TerXi*
|
Tato kapitola mě hrozně bavila :) zvlášť Sandro. Kdo to je? No to se dozvíte po přečtení.
K B-povídce jsem ještě přidala Prolog, ale ten měl být na začátku takže ho nejspíš nezveřejním. Snad se vám tento díl zalíbí. Příjemné čtení.
4.
Nespi na chvíli odložil svůj notoricky známý nešťastný výraz a lehl si do trávy. Pozoroval jasný třpyt hvězd, které mu najednou přišly tak skutečné a tak blízké. Natáhl ruku, aby je mohl oprostit od jejich údělu, ale nešlo to. Jeho prsty stále chňapaly do prázdna. Nespi se zamračil. "Hvězdičky, hvězdičky. Proč nechcete dolů?" Mumlal polohlasně.
Náhle se ozvalo podezřelé šramocení. Chlapec sebou trhnul a na chvíli úplně zapomněl na noční oblohu. Co to bylo?
Rychle vstal a rozhlédl se. Neviděl však nic. Krajina zůstala nehybná a umělá. Nespi zavrtěl hlavou a vydal se pryč. Noc se mu pomalu přestávala líbit…
-------------------------------------------------------------
"Pšššt!" zasyčela Lara a obrátila oči k nebi. "Já se snažím." Šeptnul Alion. Lara už se ani ze slušnosti nesnažila skrývat své podráždění. Její stopařská jednotka nezvládla ujít ani metr bez toho, aby něco neprasklo, nezašustilo a nezasyčelo. A přitom vina nebyla na její straně.
Čičometka se náhle prudce obrátila a založila si ruce v bok. Alion i Omut byli nuceni zastavit. Lara se ušklíbla a oba je zatáhla do tmavého houští. "Takhle už to dál nejde." Sykla důrazně.
Oba čičometové si vyměnili nechápavý pohled. Lara potlačila chuť jim jakkoliv fyzicky ublížit a pokračovala: "Tohle prostě nejde. Uslyší nás.."
"VY, už jste slyšet byli." Přerušil ji rázně nějaký hlas. Čičometka zkameněla na místě. Jen očima těkala sem a tam doufajíce, že alespoň zahlédne stín toho neznámého. Hodnou chvíli se nic nedělo. Lara ztrácela trpělivost a bolestivě si uvědomovala, že stát takhle bez hnutí dlouho nevydrží. Najednou se houští před ní otevřelo. Ve skulině velké asi tak pro dospělého čičometa se napřed objevil jasně bílý ocas a poté i jeho majitel. Lara zalapala po dechu. "Sandro?!"
Čičomet s jasně oranžovýma očima zasalutoval. "Říkáš to špatně krasavice. Mé jméno je Alessandro."
Lara se plácla do čela a přemýšlela, kudy by mohla nejrychleji zmizet. Sandro totiž patřil k těm nejneodbytnějším čičometům vůbec. Byl vychován na zámku, kde ho pravděpodobně někdo všetečně přesvědčoval, že všechny opravdu hrozně zajímají historky o jeho hrdinských skutcích a úžasnosti. Sandro také nevynechal jedinou příležitost, kdy, by mohl někoho zesměšnit. Vždycky byl ironický, vlezlý a jízlivý.
"Ale ale Laro, tvoji milí rodičové tě konečně pustili na nějakou výpravu? Už se nebojí, že by se jim jejich klenot zničil?" Zeptal se Alessandro posměšně.
Čičometku nenapadla žádná břitká odpověď, proto ho sjela zlobným pohledem. Sandro se na ni provokativně usmál a dál pokračoval v monologu: "Víš, Laro, ty jsi klenot, ale..vážně si myslíš, že to dokážeš? Krásko, ty na ten úkol nemáš."
Lara se cítila, jako kdyby jí někdo dal pořádnou ránu do břicha. Přinutila se ale tvářit neurčitě a klidně. "Ty se o ten úkol nestarej." Řekla s ledovým klidem a bojovně vystrčila bradu.
Sandro si prohrábl dlouhé rezavohnědé vlasy a přiblížil se k ní. "Opravdu? Myslíš to vážně?"
Pomalu se k ní nakláněl, oči zabodnuté do těch jejích. Jemně ji chytil za paži a předvedl neskutečně okouzlující úsměv. Lara zasyčela a odtrhla se od něj. "O co ti jde Sandro?" Zavrčela výhružně. Alessandro zůstal zticha, zkoumal každý milimetr jejího těla. Věděl, že to nesnáší. Chtěl ji jen vyprovokovat.
Lara pochopila celý jeho rádoby nevinný scénář a donutila se k nadřazenému úšklebku. "Vím, že se mě snažíš dostat do rozpaků, Sandro." Zhluboka mu pohlédla do očí a olízla si rty. "Nesnaž se! Protože ty, frajere, ty na to nemáš."
Alessandro na ni zůstal zíral neschopen jakéhokoliv slova. Věděl, že by si zvlášť s Larou zahrávat neměl, ale něco na ní ho přitahovalo. Byla pro něj jako magnet. Když však použila jeho vlastní, "balicí" řečičky a obrátila je proti němu vzkypěl v něm vztek. Jak jen mohla být tak krásná a zlá zároveň? Už ale nedokázal vnímat, že on se také nechoval zrovna mile…
----------------------------------------
Nespi už zase polehával. Cítil se zvláštně otupělý, ale přísahal by, že nic nepil. Neměl rád tmu, bál se, ale dnes ho něco nutilo zůstávat venku. Pomalu si zvykal. Ten podivný šramot utichl a tak klidně zavřel oči. Po dlouhé době jako by zase našel rovnováhu.
Nádech-výdech, nádech-výdech, nádech-…
Najednou však něco uslyšel. Něco, co naprosto přerušilo monotónnost jeho dechu. Prudce se zvedl.
-----------------------------------------
Lara, Omut a Alion se plížili zahradou. Lara se pohybovala jako opravdová kočka, našlapovala tiše, skoro neslyšně a vždycky neomylně odhalila stále ještě čerstvou stopu Nespiho Axforda. Dlouho trénovala a teď, teď se to konečně vyplatilo.
Pátrající jednotka se zastavila ve stínu stromu, na malé mýtince. Lara jasně cítila, že tu hledaný někde je, ale kde? Elegantně si dřepla na zem a zkoumala stopy. Oči se jí náhle rozšířily úžasem. "Je tady. Sleduje nás."
To už všichni tři čičometové stáli v pozoru a hleděli před sebe. Rozrušený Nespi nebyl schopen jediného pohybu. Podvědomě tušil, že tohle je konec. Strach mu zrůznil mladý obličej, třásl se po celém těle. Z hrdla se mu vydral zoufalý výkřik. Křik, který ho vyděsil ještě víc. Okamžitě zavřel pusu a pohlédl čičometům do očí. Aniž by pohnul jediným obličejovým svalem, aniž by je jakkoliv varoval, začal couvat dozadu. Než stihli pronásledovatelé odhalit, co se chystá udělat, už se otočil a utíkal pryč.
Lara se z toho chvilkového niterního zamyšlení probrala jako první. "Na co čekáte?! Chyťte ho!" vřískla na své společníky a sama se dala do běhu.
Nespi přestal vnímat všechno kolem. Stíny stromů a celého sadu se mu mazaly před očima. Cítil jen zběsilý tlukot v hrudi. Jeho srdce se bouřilo, jakoby snad také cítilo, že se blíží konec. Zlý, ale přesto krásný konec v krutém kočičím objetí.
Nespi neuběhl ani padesát metrů a už na něj zezadu zaútočilo něco šlachovitého a těžkého. První čičomet. "Kdopak si to vyšel na procházku při měsíčku? Ách..už si vzpomínám. Nespi Axford. Odpadlík. Slaboch. Samotář. Anarchista. IDIOT!" Zavrčel mu Omut do ucha.
Nespi sebou škubl, ale čičomet ho držel příliš pevně. Skoro nemohl dýchat. Omut se zájmem sledoval, jak sebou mladík cuká.
"Tak co dělá Neriah, cukroušku?" Škodolibý úsměšek mu znetvořil jindy klidnou tvář.
Nespi kolem sebe máchal rukama. Konečně mu to úsilí bylo alespoň trošku platné, vybojoval na čičometovi doušek vzduchu. "Ne-nechte Neriah n-na pokoji!" Křikl na čičometa, který se mu vzápětí ohnal po obličeji.
Hned na to přiběhl Alion. S bojovým pokřikem uštědřil Nespimu několik kopanců do břicha. Hoch se schoulil na zemi prskajíce krev.
Hned jak na ztemnělou trávu dopadly první kapky, čičometové jakoby chytili novou dávku energie. Vrhli se na něj a tloukli ho bez sebemenšího slitování.
Lara to pozorovala z dálky. Opírala se o strom a stěží potlačovala vlnu odporu, která se v ní při takovéto podívané zvedala. Cítila se naprosto rozpolcená a nevěděla co má dělat. Na jednu stranu jí bylo Nespiho líto, vypadal tak odhodlaně, když se snažil vzdorovat Omutovi. Muselo mu být jasné, že nemá šanci, ale přesto se alespoň pokusil něco udělat. Musela si přiznat, že ho za to obdivuje. Čekala, že Nespi bude jen bezcharakterní osobou s rozmazaným obličejem, ale ne. Právě tento obličej
by v celém davu lidí i čičometů poznala nejspíš. Byl pro ni ostrý a bez jakéhokoliv kazu. Laře se zaleskly oči. Náhle pocítila nutkání vběhnout tam a zabránit svým dvěma podřízeným v tom, co už započali. Ale nemohla. Druhá část jejího já byla loajální. Nebrala ohledy na vlastní tužby a city. Chtěla jen splnit úkol.
Tak tam jen stála a koukala před sebe. Snad poprvé v životě byla trošku shrbená a s napjatou grimasou ve tváři.
"Ten už se nezvedne." Vytrhl ji ze zamyšlení Alionův hlas. Lara vzhlédla a pohlédla na Omuta. Ten jen přikývl. "Je tvůj."
Chladnokrevně se vydala k dobitému mladíkovi. Jeho tvář najednou nepůsobila tak odhodlaně. Byla spíše pokořená a rozzlobená.
Nespi se stěží držel na loktech, jakmile však zkřížil pohled s Larou. Měl pocit, že jím projel blesk. Něco na ní ho ochromilo.
"Nespi Axford.." zašeptala Lara jemně a přidřepla si k nemohoucímu
Nespi na ni podezíravě zamžoural. Čičometka se roztržitě poškrábala ve vlasech uvědomujíc si, že by se vůbec neměla tvářit mile. Věnovala chlapci tvrdý pohled. "Dlouho jsi nám utíkal. Na to jaký jsi ubožák až opravdu příliš dlouho. Ale pohleď na sebe. Co jsi získal? Vždyť jsi musel vědět, že tě dostaneme. Jako všechny. Možná sis prodloužil život, ale co z toho máš? Svou Neriah stejně nezískáš!"
Nespi jí její pohled oplácel. Zíral na ni. Neprohlížel si jen její obličej, ale celou postavu, oblečení..vlasy.
Lara přimhouřila oči až jí v obličeji svítily jen dvě jasně fialové štěrbiny. Potom prudce vstala a kopla ležícího do odkrytého boku. "Máte pravdu, je to ubožák. Můžeme ho převézt. Hned." Křikla na dva čičomety za sebou a věnovala Nespimu poslední pohled. Hlavu měl zvrácenou v nepřirozeném úhlu a dýchal velmi mělce. Najednou ji zaplavil neodbytný pocit. Co když to s výstrahou přehnali?
vyborne pochopila sem