
Nová kapitola :) začíná jedním z mých nejoblíbenějších větných ekvivalentů :D
5.
Pršelo. Ze zachmuřeného nebe se snášely husté provazce vody, které neklidně bubnovaly o každou volnou plochu, která se jim, byť neúmyslně, nabídla.Ulice byla prázdná. Jen sem tam se po mokré asfaltce prohnalo auto s neodbytným zvukem kvílejících brzd. Neriah tato rána moc dobře znala. Bylo příliš brzy na to, aby se lidé vrhli do každodenního víru událostí, shonu a práce. Kdo by také o půl šesté ráno běhal kolem domu? Jen párek nadšenců nebo také rekonvalescentů místního blázince. Neriah se velkoryse nezařazovala ani do jedné z těchto skupin. Ona byla služka, pouhá oběť vlastní doby. Musela poslouchat svou přísnou nebo snad až ujetou pěstounku. Musela jí chystat jídlo, které Eleonor vždy se znechuceným úsměškem vyhodila. A také se přesně vždy o půl šesté ráno musela vydat do školy. Neriah měla na kontě spousty podivných zákazů a příkazů. Snad žádný z těchto výmyslů její macechy a otčíma nepatřil do kategorie označované jako normální. Ale přesto je musela poslouchat a respektovat. Jinak by ji čekat trest, tedy samotka. Jen při vyslovení tohoto jediného, skoro neškodného slova se blondýnce ježily chlupy na rukou. A tak poslouchala, a trpěla. Ovšem nikdy se s tím nesmířila. Pouze na chvíli přijala realitu takovou, jakou jí ji osud přichystal. V hloubi duše však stále přemýšlela nad vzpourou. Nikdy ale nedokázala dojít tak daleko, aby ji uskutečnila…
Ticho a chlad. Tohle dívka pocítila, když vystrčila nos ze dveří. Vrátit se ale nemohla. Seskočila ze schůdků, zamknula branku a vydala se pryč od domova, pokud mu tak ovšem chcete říkat.
Neriah každou chvíli vyšlápla nějakou z mnoha kaluží, které spokojeně trůnily na takřka zatopeném chodníku. Brzy je přestala vnímat, jelikož si uvědomila, že je vlastně mokrá celá. Triko se na ni nepříjemně lepilo a nasáklé kalhoty ji svou tíhou táhly k zemi. Po chvíli se rozhodla ignorovat i tu vlezlou zimu, která se na ni nepříjemně dotírala. Snadno si zvykla na pleskající rytmus svých mokrých tenisek. Pokud by si odmyslela tu prázdnotu, kterou cítila uvnitř a dotěrnou zimu, dalo by se říct, že je skoro šťastná. Dnes, ale neměla náladu na fantazírování. Dnes nedokázala tančit v dešti. Tak tedy šla dál, pohled sklopený a zaměřený na potůček pod sebou.
Najednou jí svitlo. Před očima uviděla iluzi jednoho z mála míst, které ještě navštěvovala ráda. Tvář se jí rozjasnila úsměvem a dívka pobídla své tělo k rychlejšímu tempu.
Zastavila se až před mohutnou siluetou školní budovy. Neriah nesnášela školu, ale přesto se na tomto území nacházelo její malé útočiště. Neváhala a rychle přeskočila malý plůtek, kterým byl areál školy olemován. Nezáleželo jí na tom jestli ji tu někdo uvidí a upřímně řečeno, kdo by ji mohl vidět? Školník a jeho stará kočka? Ne, ti už tu dávno nebydleli.
Kousek za školou se na trávě rozprostíralo malé hřiště a pokud jste se rozhodli jít ještě o pár metrů dál, dostali jste se k otevřenému moři. Neriah ho milovala. Často se jí stávalo, že před školou postávala jako nevítaný host a netušila jak se zabavit. Pak jednou objevila hřiště a jakmile někdo objeví hřiště, nepřehlédne ani moře.
Neriah se tiše kradla k vodě. Nad celým místem visel podivný oblak posvátného a neporušitelného ticha. Dívka nepřišla vyrušovat, jen si tiše sedla do písku. Co na tom, že byl mokrý? Tak ať. Chtěla vidět mořský příboj, jak neúnavně žene vlny k břehu. Znovu a znovu. Den za dnem. Uchvácena dokonalostí toho výjevu, otevřela pusu. Cítila, jakoby ji něco vybízelo. Jen mluv, já jsem balzámem na tvé rány. To já ti pomůžu.
A Neri neodolala vábivému hlasu, který si snad sama vymyslela. Mluvila. Zpočátku tiše a rozpačitě, poté už směle, s jistou zarputilostí v jindy lhostejném hlase. Líčila moři celý svůj příběh. Nezapomněla zmínit, že si do osmi let nic nepamatuje, že má pocit, jakoby jí něco životně důležitého scházelo a také neopomněla svou macechu, dny strávené úklidem a šikanu, jakou zažívala ve škole.
"Je to divná historka, když o tom mluvím, mám pocit, že je to nereálné, že se to prostě nemohlo stát." Zakončila své vypravování a dlouze povzdechla.
Náhle sebou však cukla, protože jí došla absurdita vlastního počínání. "Mluvím k moři. Nebo hůř sama k sobě.." uvědomila si tu hořkou pravdu. Najednou se však kdesi za ní ozval nějaký hlas: "Ahoj." Nezněl nepřátelsky, spíše zvědavě. Neriah se prudce otočila a pohlédla na nově příchozího. Byl to kluk. Rovné špinavě blond vlasy mu padaly do čela. Nos měl trošku křivý, ale nijak to nerušilo celý dojem. Usmíval se. Podle holčičích měřítek byl krásný, nádherný a úžasný. Neri ale nebyla jako ostatní. Samozřejmě, nepřipadal jí ošklivý, jen se tu krásu rozhodla ignorovat. Najednou si blondýnka uvědomila, že by ho nejspíš měla znát. Snažila se rozpomenout, ale něco jakoby jí v tom bránilo. "Ahoj." Pípla tiše a otočila se zpět k moři.
Chlapce to zarazilo. Chodil s Neriah do třídy a věděl, že je tak trošku jiná. Byl připravený na jakékoliv jednání, jen ne na nezájem.
"Můžu si přisednout?" Řekl, ale neobtěžoval se počkat na odpověď. Jeho intenzivně černé kalhoty ihned pocítily studený písek. Měl chuť vstát a odejít, přesto to neudělal. Místo toho se otočil na Neriah. Pozorně si ji prohlížel.
"Život je na nic.." Zamumlal po chvíli mlčení.
Neri pohodila hlavou. "Proč? Nemáš náhodou všechno. Nežiješ si…v blahobytu?"
Kluk se ironicky uchechtnul. "Podle toho čemu říkáš blahobyt.."
Blondýnka sklopila pohled k písku pod sebou. Neměla chuť probírat společnost. "Tys mě poslouchal?" Vyhrkla úsečně. Nechtěla, aby někdo věděl o tom co se děje u ní doma. Ani to nikdo vědět nesměl…
Blonďák naklonil hlavu na stranu. "Co myslíš?" Poškádlil ji.
Neriah to nepovažovala za legraci, sykla: "Pokud jsi něco slyšel a hodláš to někde vykecat, zničím tě."
Kluk se ušklíbl. "Vážně? Nepovídej. Ty jsi přece ta Neriah. Ta zvláštní, plachá a tajemná."
Ani netušil jak hluboce dívku zasáhnul. Rozrušeně se otřásla ale ihned s hořkým podtónem v hlase pokračovala. "Samozřejmě, ta Neriah. Ta divná.."
Chlapec sklonil hlavu. "Promiň, já..nechtěl jsem provokovat. Pokud jsi něco říkala předtím než jsem přišel, tak o ničem nevím."
Až teď se blondýnka uklidnila. Velkoryse se pousmála. "Nic se nestalo." Nastala chvíle ticha. Neri si s tím hlavu nelámala, jen se opět zadívala na moře. Klukovi se však v hlavě točila i ta kolečka, o kterých nevěděl, že je tam má.
"Ehm..no já jsem Sam, ale to už asi víš." Řekl bezvýrazně. "Ty tu býváš normálně, takhle brzy?"
Neriah si začala okusovat nehet. Přemýšlela kolik z pravdy mu může prozradit. "No..obvykle ne."
Sam jenom kývl. "Tak já už půjdu. Musím si ještě něco zařídit…"
Blondýnka si prohrábla zmoklé vlasy. "Ahoj."
Kluk se usmál a vydal se směrem ke škole. Neriah zůstala sedět na zemi s hlavou plnou otázek. Měla pocit, že je všechno naruby. Lidi jako Sam se s ní přece nikdy nevybavovali..








Užasný díl, něco podobného bylo v komixu. Asi si ho přečtu znpovu. Jinak už se těším na další díl (jak komixu tak povídky) a ať mse ti brzy spraví počítač.