Můj dar je mým prokletím. Zemřu na líčení těch nejbolestivějších žalů a smutků, které jsem kdy poznala..
(myšlenka převzata z knihy Větrný Zpěvák-doporučuji)
Ach ano, dostihlo mě to před čím jsem tak dlouho utíkala. Dostihl mě smutek, ta zvrácená chuť truchlit jen pro nic za nic. Vlastně ne pro nic, jeden důvod bych měla. Chuť být něčím významná, vyniknout, získat si pozornost...
Neptejte se proč a neptejte se jak. Sama nevím jak se cítím, sama nevím proč zírám do monitoru a přes závoj slz na obličeji se přiblble tlemím. Kdybyste mi ale dali dýku a řekli, ať dělám co chci, zahodila bych ji. Ano, nejsem hrdina. Jsem prachubohý zbabělec živící se štěstím jiných.
Je pěkné přiznat si to, nemyslíte? Upřímně, jsem sama proti sobě. Nelze to pochopit, ztrácím se v tom, ale i tak... Žijí ve mně dvě rozdílné osobnosti, protiklady..lev a panna..oheň a led. A uprostřed nich, na neutrální půdě ležím já. Jen já mohu rozhodnout kdo a kdy vyhraje. Tak co mám dělat?! Lev chce útok, rychlou smrt, odplatu. Panna jen ten žal a truchlení, znehodnocování sebe samé. Tak jak se mám rozhodnout?
Už vážně nevím. Mám dost všech těch tuctových komixů, které kdysi "jely, letěly". Vzpomínáte? Snad kdysi dávno, u zrodu TI, snad tam těch 38 komentářů nebylo jen tak omylem. A teď? Nejspíš jsem se zhoršila. Celé mé slohové pokusy zamrzly kdesi lehce nad nulou a odmítly se jakkoliv dostat nahoru...
Nebo snad ne? Mám to házet na prázdniny, chvilkovou nevolnost, nedostatečnou chuť..nebo co? Co si mám ještě vymyslet?
Jsem rozmazlenej sobeckej fracek, kterej chce brát a na oplátku dávat pořád jen to samé, ničím vylepšené a obohacené. Ano, přesně takhle to je. Byla jsem rozmazlována vlnami komentářů, byla jsem zvyklá inkasovat si za každý díl alespoň tu "dvacítku".
Teď jsem však povolila, všude vidím ty neoblomné vzory, které se modlí za každý nový koment. Připadám si tak ubohá. Ubohá jako starý vrak odložený kdesi daleko od dosahu lidské civilizace. Přesto už se všechno pokazilo. Chtěla jsem jít dál, nevnímat ty rozlámané nohy, ignorovat bolest hlavy a už vůbec neregistrovat modřiny. Chtěla jsem si hrát na hrdinu, kterým nikdy nebudu. Nemá to cenu.
Ano, přesně tak. Už vidím to co mi na tohle napíšete: "A co mám říkat já?", "Myslíš si, že máš málo?"
Ne, nemyslím si že mám málo. Jen už vážně nevím co jsem pokazilo, co mám napravit. Nechci se tu rvát o komentáře jako dítě o hračku, ale vlastně, vlastně jsem jako to dítě. Pořád jsem dítě a tohle jsou moje hloupé sebelítostné manýry. Musela jsem to sem napsat. Nezlobte se na mě, prosím. Nechci číst žádné zlé komentáře. Upřímně se teď omlouvám a pokud vám tyhle opravdu dost dětské výlevy vadí, ignorujte je. Jsem taky jen člověk a mám právo na trochu smutku a stěžování si. Co chcete od malého spratka?
Nechtěla jsem se tak rozepsat, chtěla jsem jen oznámit, že prostě nemám chuť. Nechce se mi fotit ani psát. Nožná udusím veškeré naděje, ale ani TI. Nemám náboj, nemám akceleraci, nelze se jen tak rozjet. Nemám ale v úmyslu tu někoho vydírat, nechci vám hrozit skončením nebo něčím takovým. Jen chci jednou hrát fér a popravdě říct jak se cítím. Konečně jsem se vypsala. Dostala to všechno ze sebe ven. Kdoví co bude dál a kdy zase najdu ten optimismus a dobrou náladu, kterou jsem se spokojeně chlubila.
That's it. Všechno co jsem chtěla říct. Dnes odjíždím ke kamarádce, vrátím se pravděpodobně ve středu. Snad už šťastná..
Každopádně bych ale ráda poděkovala všem, kteří na tento blog chodí, čtou ty komixy a píšou ony milé a povzbudivé komentáře. Děkuji. Vážím si toho. :)
zdroj obrázků: deviantart