
Ať dnem či nocí.
Ať zítra či dnes.
Podléhám své nemoci
a mířím do nebes.
Svět se zamračil,
zůstal jen jeho tón.
Pod černou oponou,
pořádám hon.
Hon na ten nejhezčí,
nejlepší klon.
Tak to mám nejradši,
konec a zvon.
Spatřila jsem kočku. Chtěla jsem ji dohonit. S těžkým batohem na zádech hnala jsem se za ní. Byla to jediná možnost, stehna mě pálila, ale já přesto věděla, že musím.
Až když zmizela ve křoví, dovolila jsem si dva mocné výdechy. Teprve tehdy mi došlo, že ta kočka byla černá. Černá jako noc a mně zkřížila cestu. Tím zpečetila mé prokletí...
Le chat noir
Ahoj!
Tím nahoře jsem sfoukla tu poetičtější část textu. Teď už to bude jen horší.
Vlastně jsem jen chtěla napsat, že píšu...Sprich!
Kouří se mi z klávesnice mlátím to jedno přes druhé a stále se mi to nelíbí. Nevím co s tím, ale přesto budu slepě doufat, že vy nic nepoznáte a nějak to přeluštíte.
Chybí mi už asi jen tři fotky. Snad ještě chvíli vydržíte čekat. Zveřejním to asi dnes a pokud bude moc pozdě tak až zítra. Teď už to vážně myslím vážně(velmi smysluplná věta :D)..








Super! Těším se na Sprich! Sem s ním