30. října 2010 v 16:37 | TerXi*
|
Svíčka první
Říkali mi Sluníčko. Není zrovna těžké uhodnout proč. Byla jsem malá, veselá, roztomilá.. a patřil mi prý také jeden z nejkouzelnějších úsměvů vůbec.
Rodiče často popíjeli kávu. A na balkóně se vysmívali všemožným podobám bytí. Filosofovali jen tak ze setrvačnosti. Matka s hlavou smíchem zvrácenou dozadu a otec s jasně se rýsujícími vějířky vrásek kolem očí. Tehdy se ještě milovali. A také byli schopni obětovat všechno pro mě. Jo, vyrostla jsem v sobce přežíraného rodičovskou láskou. Všichni ostatní to brzy odhalili, jen oni dva to nechtěli vidět. Na nosech měli naražené odporně růžové brýle. Tak jsem dál chodila po světě. Ironický úsměv, blýskavá očka a ty nejčernější úmysly schované pro všechny vrstevníky.
A teď tu sedím. Sama. V agresi spojené s nevysvětlitelnou agónií.
Je to zpověď. Otevřená. Mezi čtyřmi stěnami, vzpomínkami na naše mládí a ztracenou slávou. Chomáčky prachu se líně převalují po špinavé podlaze a hodiny už odbíjejí deset.
První svíčka je připravena. Temnota se po ní sápe. Nevím jak ji zahnat. Je čas. Čas prvního příběhu a prvního očištění. Připraveni? Kdepak, na tohle se připravit nedá…
"Miláčku, máš tu kafe, za půl hodinky jsem zpátky. Jen ji odvezu do školky,"oznámila matka, jednou rukou popadla napěchovanou kabelku a druhou mě strkala k autu. Její slova patřila otci. Přecházel po balkóně s novinami vraženými pod paží a pohledem se vpíjel do naší nablýskané škodovky.
Sešněrovaná v autosedačce jsem zarytě zírala před sebe. Matka otočila klíčkem v zapalování. Motor zaburácel. Otcův pohled nás provázel dokud jsme nezmizely v zatáčce.
"Do háje!," zaklela matka když jsme už na třetí křižovatce schytaly červenou. Malé červené světýlko na ni poblikávalo shora. Dohánělo ji to k šílenství. Chvíli bubnovala prsty do volantu a nervózně cvakala zuby.
Jakmile provokující rudou vystřídala kýžená zelená, sešlápla plyn. Zbytek cesty odmítala slevit z hučivé stovky. Snad se tak chtěla pomstít semaforům. Její oči jakoby říkaly: "Vidíte ubožáci! Teď už mě nezastavíte."
Před vchodem do školky málem uškvařila gumy. Zatímco se mě snažila vymotat z dětské sedačky, rozladěně si pro sebe bručela: "Jedeme pozdě. Zase jedeme pozdě."
Ani při nejmenším mi to nevadilo. Snad jsem z toho měla spíše škodolibou radost. Všechny hvězdy totiž přicházejí pozdě…
Pokračování kapitoly příště.
Začalo to zaujímavo, máš naozaj talent. :) Ale nechceš dávať tie kapitoly dlhšie a celé?