30. prosince 2010 v 22:56 | TerXi*
|
Opravdu, tohle je nový díl. (Divné, že?) No, snažila jsem se, ale nevím nevím. Už zapomínám jak jsem psávala dřív..
Henrietta následovala neznámého černovlasého až ke dveřím jednoho z domů. Tady se muž zastavil. Chvíli zápolil se zámkem, nakonec však otevřel dveře dokořán a vybídl dívku: "Prosím, madame." Henrietta vrhla na dveře rozpačitý pohled. "Ehm, a nebude to někomu..vadit?"
"Myslím, že té mrtvé dívce už ne," zamumlal muž pošmourně. Henrietta si ještě rozpačitěji než předtím prohrábla vlasy a opatrně vstoupila do stále ještě otevřených dveří.
Dům stále dýchal rodinnou atmosférou. Na malém zeleném stole se stále válely nejspíš včerejší koblihy, neumyté nádobí ještě pokorně strašilo ve dřezu a rohožka u dveří byla nepatrně nakřivo, jakoby pořád čekala na někoho, kdo ji srovná. Henrietta se v cizím domě cítila nepříjemně nesvá. A fakt, že to není tak úplně dům někoho cizího, jako spíš někoho mrtvého jí na náladě příliš nepřidal. Zároveň by ale vyměnila celou sbírku svých gramofonových desek za to, aby se tu mohla na chvíli porozhlédnout sama. Pohledem zkoumala všechny části místnosti a přemýšlela, co se tu včera mohlo stát. Z úvah ji vytrhl až mužův hlas: "Rád bych vám položil několik otázek. Pokud máte čas."

Henrietta ani na chvíli nezauvažovala nad nějakou šikovnou výmluvou. Dokonce si samým vzrušením nevzpomněla, že původně šla nakoupit. Muž už seděl u zeleného stolku, na němž se stále roztahoval košík koblih. Mladá žena si v němém očekávání přisedla. "Takže vy jste paní..?"ozval se muž. "Slečna," odsekla Henrietta pohotově. Ze srdce nesnášela všechny ty dobráky, kteří jí všetečně připomínali, že má na vdavky nejvyšší čas, "Henrietta Bendelová."
"Bytem?"
"Rathausstraße 93," vyhrkla bezmyšlenkovitě, ale hned se zarazila. Muž na ni upřel nepříjemně vševědoucí pohled. "Děje se něco?"
"Ne. Já jen.. nic o vás nevím a klidně vám tu diktuju svou adresu," pípla Henrietta a okamžitě uhnula pohledem.
Muž se srdečně zasmál a věnoval dívce milý úsměv. "Neměla byste toho vědět moc. Ale, že jste to vy, udělám vyjímku. Jmenuji se Jonathan Weber a šéfuji té sebrance, se kterou jste se potkala venku. A ano, vedu vyšetřování. To vám musí stačit."
Henrietta smířeně kývla.
"Vy si to nebudete psát?" tázala se však hned. "Pokud jsem to dobře pochopila, jsem na výslechu, nebo snad ne?"
Jonathan se opět zasmál. "Ale ovšem." Takřka znuděne sáhl do kapsy, vytáhl poněkud zmačkanou čtvrtku papíru a špaček tužky. "Čtete detektivky, slečno?" potutelně se usmíval, zatímco si odhrnoval vlasy z čela.
"Samozřejmě," vyhrkla Henrietta stejně jako předtím bez rozmyslu. "Ale proč? Na tom je něco podstatného? Navíc...vy je snad nečtete?"
Jonathan se jejím otázkám elegantně vyhnul a s lehkým sarkastickým podtónem pokračoval: "Takže to jistě čekáte, že se budu vyptávat, jestli jste něco viděla, jestli jste oběť znala a nakonec, jestli jste ji náhodou nezabila. Třeba samou láskou."
Nechápavě přikývla. Vůbec netušila kam tím Jonathan míří. Tak to přece bývalo ve všech těch dobrodružných románech a detektivkách, nebo ne?
Jonathan s potutelným úsměškem chvíli pozoroval její nerozhodnou tvář. "Tak to můžete, Henrietto, čekat dál. Já se totiž nezeptám. Vy jste ji určitě nezabila. Ale pokud se můžu ptát, zajímalo by mě kde prodávají dobrý chleba. Myslíte, že je lepší Süssmann Markt nebo Fischer Gescheft?"
Henrietta ohromeně pootevřela ústa. "Chleba? Vy chcete vědět kde mají nejlepší chleba?" opakovala rozčarovaně. "Ale vždyť tady se stala vražda, pane."
Jonathanův úsměv notně ochladl. Zamnul si čelo. "Asi to bude znít cynicky, ale dějou se i horší věci. A mám takové tušení, že tahle vražda nebude jediná," dodal pošmourně.
"Ale to není ta pravá věc, kterou jsem s vámi chtěl probrat," úsměv se opět vrátil na své místo, i když už nepůsobil tak srdečně. "Vlastně bych vám rád nabídl spolupráci. Vypadáte, že jste vnímavá. Jako první jste se dostala na místo činu, když nepočítám ty dvě čarodějnice, které tam okouněly předtím. Pomoc člověka z tohoto prostředí by nám jistě přišla vhod. Přemýšlejte.."
Henrietta zatřepala hlavou, jakoby chtěla vypudit chmurné myšlenky. Čím déle Jonathana znala(minutu od minuty), tím více byla zmatená. Ten chlap snad ani nebyl vyšetřovatel. Vždyť jinak by ji jistě vyslechl a nutil vypovídat. Jeho nabídka se jí ale zalíbila. Být v centru dění, pomáhat vyšetřovatelům. Na oko si dávala na čas, ale každá část jejího těla řvala: Och, ano! Ano, prosím!
Jonathan se zvedl. "Můžete o tom přemýšlet jak dlouho chcete. Kancelář mám na Träumestraße. Jistě to najdete."
Henrietta jen přikývla a také vstala. Jonathan opět otevřel dveře a přidržel je tiše našlapující ženě, která měla z domu mrtvé pořád trošku respekt. Jakmile stanuli venku, slunce se jim opřelo do nechráněných očí. Henrietta už se chystala k odchodu.
Jenže najednou na ni dopadl něcí stín. Když vzhlédla, shlížela na ni tvář muže. Byl jí povědomý. No ano, vždyť ho viděla sotva před půlhodinou, než se seznámila s Jonathanem. To byl jistě někdo z jeho týmu. Uličnicky se ušklíbl, když zachytil její pohled. "Copak copak, paninka už je na odchodu? To snad ne, šéfe."
Jonathan si za jejími zády odfrknul. Než se stihla vydat pryč, skoro neslyšně zašeptal: "Už chápete proč chci do týmu někoho normálního?"
DISKUZE:
Co říkáte na Jonathana?
Co říkáte na Jonathana?
on snad Henriettu balí
je nějakej divnej
KRÁ... KRÁ... KRÁLOVNA KOMIXŮ ANO TO JE TerXi* prosím přivítejte ji pořádným potleskem
Nádherné Terr