
Rádio v koutě ožrale plive jednu báseň za druhou. Rozbitý flašky od rumu do toho nepatřičně plesaj. Vyretušovaný bloncky z obálek odešly spát. A spolu s nima krachnul i tvůj jemnocit. Pózy zhrzených milenek se odráží v prosklených výlohách citů. (Vždyť víš, že mě miluješ.) Pluješ kolem a zjišťuješ, že vlastně chápeš. Ve stínu našich duší smolím balady na balící papír. (Nechceš víc než všechno.) Poslední slova tě poslala dál než do autu. -Neber si to osobně. -Neboj, kvůli tobě nebudu.
Jste milí. Opravdu. Když přijdu a vidím komentáře, i když tu nejsem, nechodím na jiné blogy, nezajímám se.. S komixy jsme pořád u ledu. Dál než jen tam. Ale se psaním to tak bledé není. Nechci se zavazovat, že budu pravidelně psát povídku a vydávat ji. Nebyl by to problém, ale zjistila jsem, že nedokážu psát vždycky. Tím nechci říct, že mě to ze dne na den opouští. Jen, že někdy píšu líp a jindy se mi to nelíbí. Pokud budu mít chuť budu pokračovat v povídce. A na komixy ještě nezapomínejte, až se jednou odhodlám zapnout sims, skončí to stějně jako v létě. Blog bude plný komixů.








