Slídím sem tak jednou do týdne a strážní andělé zvedají svůj kvér.
To víte, že mě sem už nechcou pustit, ale já už párkrát spadla na hubu tak, že bych jim to rozhodnutí -při všech úctách a poctách- nenechala. Všichni dobře víme, že tady je ještě pořád moje území. Trošku zpustlé, to jo. Ale pořád ještě moje. A kdyby mě -nejdebože- napadla nějaká pitomost, zase to zvládnu. Vážně- věřím tomu.
A co by to bylo za článek plný hloupého plkání a obírání mrtvých? Myslím, že bych mu měla dát nějakou pointu. Ovšem jakou. Hmm.. asi bych mohla vyjevit, proč jsem opět přišla. Znovu se pasovat na královnu? Slavit konec prázdnin? Casat se, vychloubat a pak zas zmizet? Ale ne, co vás to nemá.
Chtěla jsem jen říct něco o svých myšlenkových pochodech. (Ach, zním jako nenapravitelná autorka teenagerovských deníčků.) Dnes jsem si uvědomila důležitou věc. Tenhle blog, všechny ty komixy, prupovídky mimo, kecy k něčemu byly. Učila jsem se zodpovědnosti. Starala jsem se o to skoro jakoby to bylo mé novopečené zaměstnání. Celou dobu jsem si myslela, že to dělám jen pro Vás, návštěvníky, ale ne.. dělala jsem to i pro sebe. Pro svůj smysl naučit se dotahovat věci do konce. Testovala jsem se a... ne, neobstála jsem. Ani náhodou.
A jak tak přemýšlím, už vím, co musím dodělat. Sebrat svoje resty a postavit se tomu všemu čelem. Že mi to trvalo.. už žádné schovky za nedostatek času. Závisí na tom mnohem víc, je to snad jako poslání, mise,.. prostě to musím dodělat. Dopsat to napřed jako příběh, komix a pak.. pak se uvidí.
Víte přece, co jsem tehdá říkala o knihách. V centru mého zájmu se mihlo Sprich!. Zrovna u něj si nejsem tak úplně jistá, jestli ho dopíšu takhle. Mám pár dalších nápadů, čím příběh oživit a právě z něj bych docela ráda udělala knihu. Vypadá to banálně, když o tom píšu na troskotající blog a tvářím se, jako bych objevila smysl života. Ne, nevím kdy. Nevím jak jsem k tomu došla, ale něco mi říká, že jednou se to stane. Jednou napíšu něco pořádného a možná to bude i tato myšlenka. Každopádně cítím tolik tepla, jako už dlouho ne. Poznání osvobozuje.
Ne, nejsem ani jasnovidka, nástupce Tychona de Brahe nebo astrolog. Jen mám ten pocit... nic víc ani slíbit nemůžu.
A tak usmívám do zapadajícího slunce a říkám si, že byste to asi měli vědět. Že TI určitě najde svůj konec ještě tady na tomhle blogu. Dofotím a dopíšu, co půjde. Zametu za sebou.
Kvůli (snad už samozřejmé) letní indispozici mého počítače se do toho ale nemůžu pustit hned. Začínám si zvykat a vychutnávám si poslední šálek léta. Vždyť co jsem dělala minulý rok touhle dobou? Speciálně dnes a pouze jednou, vyhrabáno z archivu: 23.8. 11:03 Tak mnoho, tuze mnoho přemýšlení; zoufalá TerXi* bezduše plká o svém přemýšlení nad připravovaným Sprich!, do děje zasahuje sebekritika, T odhaluje fakta. No vzpomínáte? Co tu máme dále.. 23.8. 11:49 Nekonečná Láska:: Bonus; aneb volné pokračování ukončeného komixu inspirované projektem k vykopání Bruce. 23.8. 17:22 Dost tedy; dopálená TerXi* zaníceně líčí svou iniciativu- tedy zrušení SBčkaření, co říct? snad jen jí to s požehnáním schválit. A poslední historický (ulepený) bonbónek: 23.8. 17:32 Co jste o NL možná nevěděli..; rozesmátá TerXi* líčí své začátky z focení/vymýšlení svého první komixu nazvaného "Nekonečná Láska", bouřlivé ovace a kapesníčky ve vzduchu.
Tolik z archívu. Den na to- 24.8. 2010 byl pak zveřejněn úvod ke Sprich!. Ve své době velmi úspěšný, ach..
Tady to tedy vidíte. Celý můj prázdninový režim se točil kolem počítače a blogu. První co jsem ráno po probuzení udělala bylo zapnutí počítače. Kdykoliv jsem měla volnou chvilku, operovala jsem se Sims. Žila jsem vůbec?
Myslím že ne, ale bavilo mě to. Opravdu jo.
Jenže teď už jsem zase o rok starší (čti blbější) a pole mých zájmů se dramaticky roztáhlo a na jistých místech zase zcvrklo. Tak to bývá.
Z tohoto článku si vemte, co chcete. Je to jedna z největších pravd, kterou jsem kdy napsala.
S přáním brzkého uzdraví..
TerXiina Osa, dva v jednom
Teším sa, že sa chceš pozbierať a viem si predstaviť, že vydáš knihu... Takže veľa šťastia, chuti a tak ďalej.