Lowískův mixík - Články

Opravdu potřebujeme nadpis?

Tue, 23 Aug 2011 19:33:35 +0200

Slídím sem tak jednou do týdne a strážní andělé zvedají svůj kvér.

To víte, že mě sem už nechcou pustit, ale já už párkrát spadla na hubu tak, že bych jim to rozhodnutí -při všech úctách a poctách- nenechala. Všichni dobře víme, že tady je ještě pořád moje území. Trošku zpustlé, to jo. Ale pořád ještě moje. A kdyby mě -nejdebože- napadla nějaká pitomost, zase to zvládnu. Vážně- věřím tomu.

A co by to bylo za článek plný hloupého plkání a obírání mrtvých? Myslím, že bych mu měla dát nějakou pointu. Ovšem jakou. Hmm.. asi bych mohla vyjevit, proč jsem opět přišla. Znovu se pasovat na královnu? Slavit konec prázdnin? Casat se, vychloubat a pak zas zmizet? Ale ne, co vás to nemá.

Chtěla jsem jen říct něco o svých myšlenkových pochodech. (Ach, zním jako nenapravitelná autorka teenagerovských deníčků.) Dnes jsem si uvědomila důležitou věc. Tenhle blog, všechny ty komixy, prupovídky mimo, kecy k něčemu byly. Učila jsem se zodpovědnosti. Starala jsem se o to skoro jakoby to bylo mé novopečené zaměstnání. Celou dobu jsem si myslela, že to dělám jen pro Vás, návštěvníky, ale ne.. dělala jsem to i pro sebe. Pro svůj smysl naučit se dotahovat věci do konce. Testovala jsem se a... ne, neobstála jsem. Ani náhodou.

A jak tak přemýšlím, už vím, co musím dodělat. Sebrat svoje resty a postavit se tomu všemu čelem. Že mi to trvalo.. už žádné schovky za nedostatek času. Závisí na tom mnohem víc, je to snad jako poslání, mise,.. prostě to musím dodělat. Dopsat to napřed jako příběh, komix a pak.. pak se uvidí.

Víte přece, co jsem tehdá říkala o knihách. V centru mého zájmu se mihlo Sprich!. Zrovna u něj si nejsem tak úplně jistá, jestli ho dopíšu takhle. Mám pár dalších nápadů, čím příběh oživit a právě z něj bych docela ráda udělala knihu. Vypadá to banálně, když o tom píšu na troskotající blog a tvářím se, jako bych objevila smysl života. Ne, nevím kdy. Nevím jak jsem k tomu došla, ale něco mi říká, že jednou se to stane. Jednou napíšu něco pořádného a možná to bude i tato myšlenka. Každopádně cítím tolik tepla, jako už dlouho ne. Poznání osvobozuje.

Ne, nejsem ani jasnovidka, nástupce Tychona de Brahe nebo astrolog. Jen mám ten pocit... nic víc ani slíbit nemůžu.

A tak usmívám do zapadajícího slunce a říkám si, že byste to asi měli vědět. Že TI určitě najde svůj konec ještě tady na tomhle blogu. Dofotím a dopíšu, co půjde. Zametu za sebou.

Kvůli (snad už samozřejmé) letní indispozici mého počítače se do toho ale nemůžu pustit hned. Začínám si zvykat a vychutnávám si poslední šálek léta. Vždyť co jsem dělala minulý rok touhle dobou? Speciálně dnes a pouze jednou, vyhrabáno z archivu: 23.8. 11:03 Tak mnoho, tuze mnoho přemýšlení; zoufalá TerXi* bezduše plká o svém přemýšlení nad připravovaným Sprich!, do děje zasahuje sebekritika, T odhaluje fakta. No vzpomínáte? Co tu máme dále.. 23.8. 11:49 Nekonečná Láska:: Bonus; aneb volné pokračování ukončeného komixu inspirované projektem k vykopání Bruce. 23.8. 17:22 Dost tedy; dopálená TerXi* zaníceně líčí svou iniciativu- tedy zrušení SBčkaření, co říct? snad jen jí to s požehnáním schválit. A poslední historický (ulepený) bonbónek: 23.8. 17:32 Co jste o NL možná nevěděli..; rozesmátá TerXi* líčí své začátky z focení/vymýšlení svého první komixu nazvaného "Nekonečná Láska", bouřlivé ovace a kapesníčky ve vzduchu.

Tolik z archívu. Den na to- 24.8. 2010 byl pak zveřejněn úvod ke Sprich!. Ve své době velmi úspěšný, ach..

Tady to tedy vidíte. Celý můj prázdninový režim se točil kolem počítače a blogu. První co jsem ráno po probuzení udělala bylo zapnutí počítače. Kdykoliv jsem měla volnou chvilku, operovala jsem se Sims. Žila jsem vůbec?

Myslím že ne, ale bavilo mě to. Opravdu jo.

Jenže teď už jsem zase o rok starší (čti blbější) a pole mých zájmů se dramaticky roztáhlo a na jistých místech zase zcvrklo. Tak to bývá.

Z tohoto článku si vemte, co chcete. Je to jedna z největších pravd, kterou jsem kdy napsala.

S přáním brzkého uzdraví..

TerXiina Osa, dva v jednom

28.díl°° "Léčba zapomenutím"

Wed, 20 Jul 2011 00:56:11 +0200

Nevím, co to na mě sedlo a nevím, proč to vlastně píšu. Kdysi pro mě ten komix hodně znamenal a myslím, že si zaslouží pokračování. Pokud TI ještě fandíte, přeju Vám příjemné čtění.

Podprůměrná špinavá nalejvárna se před ní otevřela jako černá díra. Bez výčitek svědomí udělala těch pár kroků, které ji dělily od prázdnoty a najednou se octla uvnitř. Dusno, pach zpocených těl a hlasitá hudba. Všechno, co potřebovala a po čem toužila. Malé zaprášené stolky přetékaly prázdnými sklenicemi a nemytým nádobím. Byly přesným odrazem úrovně podniku. Pajzl. Cat tato atmosféra paradoxně vyhovovala. Nejspíš právě proto, že její duše byla -stejně jako ty stoly- obtěžkána spoustou nepříjemných věcí, kterých se toužila zbavit.

Tiše jako snítka prachu dosedla na nejbližší barovou stoličku. V očích měla napsáno "Vem si mě a nebudeš litovat", když se rozhlížela kolem. Na improvizovaném tanečním parketě se právě o její pozornost prali dva mladí muži. Nemohlo jim být víc než dvacet. Na ukřivděné panice byli až příliš staří a zase příliš mladí na jakýkoliv vážnější vztah. Přesto ale akorát pro dnešní noc. Cat přimhouřila oči a napůl nosem, napůl ústy nasála těžký vzduch alkoholového doupěte.

"Co to bude?" přitočila se k ní barmanka. Měla křivě stříženou ofinu a k sobě vzájemně neladící kousky oblečení. Její pohled prozrazoval, že je k smrti otrávená. Cat ji sjela kritickým pohledem. Myšlenky na cizí neštěstí u ní vyvolaly příjemnou vlnu uspokojení.

"Whiskey," odtušila dívka, aniž by se předem ujistila o přívětivém stavu své peněženky. Bylo jí upřímně jedno, jestli jí vynadají do neplatičů nebo na ni zavolají policii. V této chvíli vážně nezáleželo na ničem.

Barmanka sotva znatelně přikývla a ponořila ruku do prostoru za pultem. Vzápětí Cat dostala, co chtěla. Otevřená lahev whiskey čekala jen na ni. Zrzka, mírně vyvedená z míry, povytáhla obočí. Byla zvyklá dostávat jen úzkostlivě přesně odměřeného panáka a celá lahev se v jejích očích rovnala nevyčíslitelné slasti. Slečna na barem byla asi na podobné chování u pijanů zvyklá. Monotónním hlasem se pustila do vysvětlování: "Při naší Happy hour akci dostává každý zákazník celou lahev jeho vybraného drinku pouze za poloviční cenu a to.."

Zoufalci. Pomyslela si Cat a okamžitě ji přestala poslouchat. Měla teď mnohem lepší věci na práci.

Zteplalý nápoj si vyťapal cestičku jejím hrdlem. Ucítila jak jí tancuje v žilách a doslova ji zavalila touha, udělat něco zakázaného. Praštila lahví o stůl a vběhla do záře reflektorů. Oba tanečníci se stále klinkali na svých místech a častovali ji občasnými hladovými pohledy. Jejich nepopiratelný zájem ji těšil. Byla si jistá, že dnes to vyjde.

Povzbuzená alkoholem předváděla stále dráždivější pohyby. "Čau kočko," zašeptal jí najednou jeden z nich do ucha. Z jeho dechu táhl alkohol, ale Cat si zakázala uhnout. "Nepůjdeš na skleničku?"

Svolila, že už jí z toho vrtění se vyprahlo a odebrala se s ním ke zdroji. Muž, zjistila, že se jmenuje Wayne, jí galantně podal kelímek s pivem. Dívka po něm chňapla a jazykem slízala čepičku pěny. Snažila se vypadat roztomile, na Wayna to ale bůhvíjaký dojem neudělalo: "Takže Catty, můžu ti tak říkat, ne? Bavíš se?"

Slovo bavit se v dívčině slovníku často koketovalo s alkoholem a tak si okamžitě vzpomněla na nedopitou whisky, kterou zanechala na baru. "Jejda," vypískla, "hned jsem zpátky!"

Rázovala si to rovnou k pultu, cestou ale do někoho narazila. Byl vysoký, pohledný a táhly z něj cigarety. "Promiňte, nechtěl jsem.," začal se omlouvat, Cat ho ale umlčela mávnutím ruky. "To je fuk. Pojď se mnou, mám na bááru nedopitou flašku whiskey."

Muž se nenechal nijak přemlouvat. Po tváři mu dokonce přeběhl stín tajemného úsměvu.

Zrzka odložila kelímek s pivem a vrazila neznámému lahev whiskey do ruky. "Pij. A taky mi řekni, kdo jsi a co tu děláš."

DISKUZE:

Co si myslíte o neznámém muži?

První zásada

Fri, 27 May 2011 17:30:07 +0200

Tak to přecejenom dopadlo jinak, než mělo.

Další díl TI v rozepsaných. Co jsem to za člověka? Venku a zároveň uvnitř.

Každopádně, pokud vás pokračování tohoto komixu zajímá, můžete si den, dva počkat. Já to nějak napíšu a uvidíme, jestli na to ještě mám.

A tak fotka se mi vážně líbí. Správně samolibej výraz..

Spěšná zásilka

Wed, 27 Apr 2011 17:08:25 +0200

Ňach ňach... Opět TerXi* se svým děsivým chechotem, fialovými pařáty a tak.

Minule jsem se zmínila o holubech. A taky novém blogu.

Tak fajn. Nebudu to natahovat. Kdo chce, nechť se podívá.

Dámy a pánové, představuji vám...

Absurdum

O střechách a tak

Sat, 09 Apr 2011 15:34:16 +0200

Koupu se ve vlastní krvi. A zkouším se vrátit. Povídal jsi o kříži, o tmě, o noci... Lháři! Dlouhé líbačky s noční oblohou už zbyly jen opilcům. A já přece nepiju. (Ta vodka ve skříni nebyla jen náhodou.) Ne, jedu na vlastní drogy. Ožíraná sama sebou. A půlnoc..jen nestydatá děvka. Ten krok, kal v oku, ten výraz, když se přiblíží. Lístky mizí v prachu. Jsem holt dobrá herečka.

(Life is a nightmare!) Dost, že se taky ozveš, drahá. Máme prázdnou ledničku. Sousedka nás na rynku pomluvila. A ostatní jen přikyvovali. (Could you be more obscene?) Jo, máme prázdnou ledničku. Kočky utíkaly s vřískotem. Proč tu nejsi když tě potřebuju?

Ale jo, tak jsem zas napsala nový článek. Proč zlomit srdce jednou, když ho jde rozrýt i vícekrát, že? (Why is everything so hard?) Ale jo. Mám se fajn.

Všude kolem je jaro, jen tady jsme zamrzli u Vánoc. Už nejsem ten nadšenec. Fakt ne. Stárnem.. (Dovolte mi tu trochu nostalgie..) Kdybych se takhle viděla před osmi měsíci dotáhla bych se ke kýblu studené vodu a pořádně si naliskala. Teď už na to nemám. Bývám na sebe docela mírná. To je problém. Jak odstranit zajetý komplexy?

Píšu vlastně články, který nikdo nechápe a pokojně se tomu směju.

...protože člověk potřebuje nějakej důvod, aby se mohl smát.

A jak to tu čtu, přemítám co se to ze mě stalo za tvora? Uskladněn obvykle doma, bez tíživých zlozvyků kouření a alkoholismu, plně se vyhýbající sportům, lačného úspěchu, toužícího po milionech slunečních paprsků...

Ale jo. Pojďme si povídat.

Tohle bude dlouhej článek.

Abych se přiznala..už mě nezajímá kolik lidí to tu uvidí a kolik z nich si to přečte. Blogy o sims slibovaly vždy dobrej byznys. (Ano, tady začíná ta část, kde konečně odhalím kus sentimentu.) Vlastně nejen slibovaly, žádný sliby nebyly nutný. Však víš jak to funguje. Stanovíš si priority. Zeptáš se sám sebe: kde bych se chtěl vidět za pár let?

A někteří se neptali. Někteří prostě holdovali sims v dobrým i zlým. To byl asi můj případ. Chtěla jsem být perzónou zábavního průmyslu. Komixy, downloady, fotky ze hry...jak na běžícím pásu.

Výdej nutný. Dobrák toplist cvakal píchačky. Příchod a odchod. Všechno zapsaný v kartotéce.

A já byla šťastná. To víte. Měla jsem NĚCO. Měla jsem "cool" blog s "husťáckou" návštěvností. A přišly i komixy. Jak ty mě dokázaly vytrhnout. Nebyl den, kdy bych nepřemýšlela, zdalipak nám Izzie skončí s Danem, jestli Chris zlomí Natally srdce a jak nejlíp popsat čičomety... Já vlastně neměla co na práci. Milovala jsem svůj blog, protože... když považujete svůj reálný život za solidně bídný, proč nenašlápnout hvězdnou kariéru někde jinde.

Měli jsme se fajn. (Už vás někoho napadlo, že se tímto loučím?)

Teď už je to zas jiný. Držet při zemi jednu dobu se dlouho nevyplácí. I když co já vím o historii..

No a moje komorní snění šlo i dál. Oplzle jsem se roztahovala po wordu a slovíčkařila. Vlastní kniha...vydám vlastní knihu, bude dobrá? no jistěže bude...špatné knihy přece nepíšu.A když už jsme u toho, ani je nečtu.

Fandila jsem si. A jak.

Jenže ono to vlastně není lehký to psaní. Člověk musí mít co říct. A dělá knihu dobrou knihou? Slovníkem po hlavě, co já vím? (In the perfect world this could never happen.) Když začnu ztrácet nit, už to nemá cenu. Těžce vypocený slova se pak mažou.

Nu což. S knihou počkáme. Ale teď...co teď? Potřebuju nějakej novej cíl. A pak mi došlo, že vlastně žádnej nemám. Vlastně mám jen ty vzdálený. Nevím co nacpat do přítomnosti. A ne, nedostanu se k tomu, že si přeju mít jen hezkýho kluka a partu kamarádek. K tomu mě nikdo nedožene.

Víte, nedávno mi došlo, že jsem bídák toho nejhoršího typu. Uvědomila jsem si to jednoho hezkýho dne na obědě. Všichni ti hadi, kteří se rádi zvou "silnějšími jedinci" se prostě vždycky potřebujou s někým bavit. A kašlou na to jestli je to více či méně falešný. No a já had nejsem. Ne takovej... jsem sólista, soukromník..žádnej týmovej hráč.

A cože to tu dělám teď? (Helemese, možná už se dostává k podstatě článku.)

Kiksnul mi počítač. Po dvacáté a stále znovu. Říkám mu křápe a on mě hnusná můro. I tak se milujeme. Vlastně bych ho nevyměnila. Patříme k sobě. Jak Poirot s Hastingsem. (Dobře, tohle nebylo k tématu.)

Macík povídal, že k patnáctinám možná dostanu notebook. Možná u něj někdy znamená ano...ale jindy to zase říká jen aby se zbavil nudných dotazů. Zda ale v rodině přivítáme nového člena se dozvíme až příště. (To be continued.)

A tak jsem tedy opět horním brlohu skromného žití. Mám tu tři postele a ping-pongovej stůl. A taky dvě prsatky na zdi.. (To ovšem nebyla moje iniciativa, neprahla jsem po tom, aby se ukázaly.)

Jo a co jsem vám chtěla říct...přemýšlela jsem. No, přemýšlela jsem, že se odstěhuju. L-T není na tyhle kecy stavěný. Je to (už ne) slavnej blog v důchodu. (Nebo na mateřské?.. Já vám neříkala, že porodil? Neduživý děcko, metr pětašedesát a divný oči.) Až mi zas opraví starouše, budu hledat něco, čeho bych se mohla chytit. CAT? HENRIETTA?

L-T bude moje rekreační středisko. Výdejna komixů. Trochu zašlá, ale to se spraví. Když budu mít chuť a odstraním rez z hrnku s názvem "styl".

Se svým (jak ráda bych řekla poetickým, ale neví jestli si má troufnout) psaním bych se docela ráda přesunula jinam. Nový začátek. Šťastné konce. S tím na mě nelezte.

Do včereška jsem měla vážně dost hluchý období. Napsat dva řádky mi trvalo věčnost. A když už nepomáhal ani vanilkovej čaj...(Jen ty, já a vítr ve větvích.)

A co mi hrabe? Chtěla bych psát ty svoje pseudo-básně kořeněné pseudo-kořením ze života, které nemám. Proto je tam tolik "pseudování". Psala bych co chtěla, neohlížela se na hlavy(prázdnotu) pod pódiem a měla se fajn..

Než mi kulka projde hlavou..

Rozjedem to, přátelé.

(Těžko říct, zda-li jste mě pochopili nebo jen civíte před sebe...nebo jste sem vůbec nedošli. Rozcestníků bylo po cestě dost. Ve zkratce, na l-t patří ty komixy, ty které chci ještě dodělat. A dál bažím po novém působišti, stránce, která snese co jí přikážu. Takové l-t není. Tomu jsem dala jiný charakter.)

Až něco vytvořím, pošlu vám holuba.

Dnes prostě Terr.

Stíny|Kapitola první, část druhá

Tue, 22 Mar 2011 16:39:06 +0100

Na přání Zaffy. Tak ať tu aspoň něco je. :)

"To je moje panenka!," vyjekla jsem a natáhla se po hračce. Pozdě! Už ji svíral kdosi jiný. Spolužačka se jmenovala Alena Šmídová. Pro všechny ve školce to ale byla jedině Alenka Šmudlinka. Měla baculaté tváře, tučné prstíky a naprosto blonďaté vlasy, které jí zkroucené v roztomilých lokýnkách dosahovaly až ke kříži. Já tu její roztomilost ale příliš nepochopila. Pro mě to byla jen malá holka. Další sokyně a nepřítel. Nic jsem jí nepřála. Ani přídavek na obědě, ani tu Kouzelnou školku v televizi. Jistě tedy pochopíte, že jsem se nemohla dívat na ty tlusté prsty sevřené kolem krku mé bárbíny.

Vlastně ani nevím co to do mě vjelo. Ovládl mě vztek. Možná ještě něco víc než jen vztek. Neměla jsem žádný plán, ale přesto jako bych najednou věděla, co dělat. Skok. Chytila jsem ji za vlasy a mocně zatáhla. "Vrať mi moji panenku! Tobě nepatří. Je MOJE!"

Chudák holka se asi pořádně lekla. O oktávu vyšším hlasem zapištěla: "Pusť mě. Jsi zlá, NENÁVIDÍM TĚ!" Zaznamenala jsem podivný pocit v břiše. A hned na to hněv. Znovu. A byl mnohem silnější než předtím. Prsty se mi snad samy sevřely kolem Alenčina krku. Stiskla jsem. Alenka sebou smýkla. Několikrát dezorientovaně klopýtla a pak jsme spadly. Na zem. I když možná že i někam níž. Převalila jsem se na břicho. Právě včas abych uviděla, jak se zvedá. S mou panenkou v ruce. Jako poslední přeživší matador, který unikl z arény s býky. Ne, tak to přece nenechám.

V prachu starého koberce jsem ji ze země prudce kopla do holeně. Nejspíš v tom nebylo tolik síly, jako spíš vůle a přesvědčení. Muselo ji to zaskočit. Její vodnatě modré oči na mě udiveně pohlédly. Na to se jí noha smekla a ona spadla na záda. Hlavou se praštila o dřevěný model domečku.

Prudce oddechujíc jsem se vytáhla na nohy. Alenka se nehýbala. Hlavu měla zvrácenou v podivném úhlu. Jen ty tlusté prsty stále svíraly bárbí Růženku. Surově ji držela za dlouhé blonďaté vlasy. Ty skoro zanikaly v proudech Alenčiných pěstěných loken. Na rtech mi v té chvíli určitě hrál nehezký úšklebek. Čistě profesionálně jsem rozevřela dívčinu dlaň a sebrala svou bárbí.

Cítila jsem hrozné bušení. Něco, co doteď pokorně klusalo v mé hrudi chtělo náhle ven. Srdce skoro nestíhalo rytmus, který samo sobě nasadilo. Až se mi tajil dech, jak rozrušená jsem byla. Na chvíli mě ovládnul třes.

Pak ale můj pohled opět sklouznul na Alenku. Vystoupal po tlustých, do prázdna rozevřených prstech, přejel dlouhé vlasy a zastavil se až na nehybné tváři. Pomalu jsem si přisedla k jejím rozházeným loknám. Bledá tvář ostře kontrastovala se starým, leč stále dráždivě červeným kobercem. Neslyšela jsem nic. Ticho mě objalo v němém porozumění a chvíli vyčkávalo se mnou. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se uklidnila.

Došlo mi, že bych tu pravděpodobně neměla mít. V náhlém spěchu jsem vyskočila na nohy. Právě včas abych se vrhla vstříc polekané tváři vychovatelky. "Márinko, co se tu stalo?" Musela něco slyšet. Pak se podívala na nehybné Alenčino tělo a vydechla: "Panebože.."

"Spadla." Pokrčila jsem rameny a sklopila pohled k zemi.

"Spadla?! Víc mi k tomu neřekneš?" Rozčarování v její tváři vyklidilo místo pro nepochopení. To už se ke spolužačce přihnala další vychovatelka. V běhu z kapsy vytahovala mobil.

"Maruško," zkusila to první vychovatelka o něco přívětivěji, "jak se to stalo?"

Otočila jsem se na Alenku a pevně se zakousla do spodního rtu. Vychovatelka nejspíš pochopila, že ze mě mnoho nedostane a odložila můj výslech na později. Necitlivě mě odstrčila a klekla si na zem k nemohoucí. Zkontrolovala jí puls a pak zůstala hledět na její pomalu se zvedající a znovu klesající hrudník. Druhá vychovatelka kolem nich rázovala v kruzích. U ucha si přidržovala mobil. "Ano, mateřská škola Lesní. Ne, nevím jak se to stalo. Je asi v bezvědomí.." Otočila jsem se zpátky k Alenčině prázdné tváři a zopakovala: "Spadla."

Vychovatelka se mi zadívala do očí. Černé zornice stažené. Bodaly jako tisíce malých jehliček. Zatvářila se, jakoby chtěla něco říct, ale v poslední chvíli si to nejspíš rozmyslela. Náhle jsem si uvědomila, že kdesi v dálce dutě houkají sirény. Alence přijížděla pomoc..

Problémy nikdy nebyly tak problémové

Fri, 11 Mar 2011 16:09:20 +0100

Měla být dámou. Ženou, která když šlápne do krve, otře si lodičky a půjde dál. Férově nedostačující. Nevhodná k žití. Příliš křehká pro pravdu a příliš prozíravá na dětské lži. Ale v teoriích bývala nepřekonatelná. V titěrné kabelce schovávala vždy plnou placatku. Nejedla. To ten mile komorní svět ji živil. (Víš, všech se dotkneš, jen mé podstaty ne.)

Echm. No, finálně jsem se dokopala k zapnutí sims, ale...opět s tím něco je. Downloady se pravděpodobně zasekly, takže když se mi načte nějaký parcela, všechny objekty buď blikají fialovomodře a nebo jsou nahrazeny objekty maxis. A to je samozřejmě vysloveně "parádní".

Jinak, zítra odjíždím na týden do Itálie. Lyžovat. Až se vrátím, zkusím s tím něco udělat.

Restaurace

Sat, 26 Feb 2011 11:54:57 +0100

Někdy se přece potřebuješ zabarikádovat v prázdným domě. Na kus řeči se samotou. Zatáhnout závěsy, utopit se v hrnku s čajem.. Nechat se uvěznit stereotypem sentimentu. A ten fádní svět za oknem zapřít. Vybraná společnost dobrejch knih tě těší. (Dobrejch, protože ty špatný přece nečteš.) A že prej patříš k nim na poličku. Povídala slečna Dokonalá než se zase rozplynula. Tak mlhavou a hloupou máš fantazii..

Ale ano jsem to já. Prožila jsem dobrodžuství na moři, prolítla se ve zbrusu novým eroplánu a pak jsme si ještě odskočila do Prahy, abych mohla ty naše úředníky pumpnout o kytky oběd. (A teď tak trochu kecám.)

No ne, nějak jsem to tu zase zanedbala. A tolik se toho stalo.

Možná že je jaro a to předznamenává čas odplevelit pole a zasít znovu. Ráda bych udělala novej design. Jenže..víte, já a moje umění neumění. Závidím vám všem kdo designy umíte. Nejspíš budu muset nenápadně okopírovat něčí výtvor a pak ho sem nacpat. A taky udělat nějakej komix. TI už je přestárlý. Už by mělo končit :D.. Jak to provedu nevím a nechci tu nic slibovat. Mějte se hezky.

A pokud by snad někoho zajímalo kde najde další moje literární počiny, můžete navštívit tuto stránku a nebo toto působiště (ovšem nezaručuji, že pochopíte o co tam jde)

27.díl°° "Bez minulosti, bez budoucnosti"

Mon, 07 Feb 2011 17:20:29 +0100

Jako vždy s reptáním a náříkáním jsem dopsala nový díl. Přeju příjemnou zábavu. :)

Zavrčela. Běh ji vyčerpával. Už dlouho se o svou kondici nezajímala a teď toho začínala litovat. Naštěstí Sonny na tom nebyl o mnoho lépe. Supěl dva kroky před ní a nezdálo se, že by měl na víc. "Zastav, ksakru!," vypravila ze sebe Cat mezi několika mocnými nádechy "přísahám, že..to...nevzdám dřív...než ty." Sonnyho záda se prohnula v neviditelném úšklebku. "Nemáš šanci!" pokusila se vzkřísit něco ze své bojovnosti. Opět žádná odpověď. "Nedělej že mě neslyšíš!" dorážela znovu.

"Fajn!" Sykl Sonny a prudce se otočil. Noviny nastražil před sebe skoro jako štít. Cat měla problém jeho jednání zcela pochopit. Vyrazil jí dech. Čekala, že ji bude štvát po celém městě dokud se dočista neužene. Proto ze sebe v prvním momentě dostala jen: "Sonny...ty...já"

Sonny si místo ironického úšklebku raději dopřál několik mocných nádechů. "Chceš mi..něco..říct, Cat?" Trošku se usmál. Na chvíli to mezi nimi vypadalo, jakoby se snad ještě měli rádi.

Vtom se ale Cat do plic vrátila větší část vzduchu: "To víš, že ti chci něco říct, ty...ty.. odporná kryso." Chňapla po okraji novin. "Už od té doby..co ses objevil jsem věděla, že se něco stane."

"A taky, že se stalo, viď." Přisadil si Sonny a pevně sevřel druhý okraj.

"To teda stalo." Zatáhla za noviny.

"Nedáváš mi na vybranou, Cat!" Přitáhl si Sonny svůj díl blíž.

"Já že ti nedávám na vybranou?! A co děláš ty! Vždycky se objevíš jako by se nechumelilo a čekáš, že ti budu podstrojovat? Nechápu o co ti, doprdele už, jde!" Zasyčela Cat jak nejjízlivěji uměla a znovu zatáhla za noviny.

"Dej pozor nebo to roztrhneš." Upozornil Sonny.

Cat zatáhla silněji. "Já ne. To ty to roztrhneš." Opáčila. Přesto se začala strachovat. Udělal by to?

Až teď si dovolil vzhlédnout a podívat se na ni. Neměl chuť se hádat. Zvlášť ne dnes. "Hele pusť ty noviny." Začal zlehka. Cat zabodla oči do těch jeho. "Ne! Tvoje mínus, že ses otočil."

"Chtěla bys snad abych běžel dál a vykašlal se na tebe?" Opětoval jí planoucí pohled.
Na rtech ji pálilo nepříjemné Ne. Zakázala si však cokoli říct. Sonnymu už nepodlehne. Nechce! Nesmí chtít!

Pak už to šlo ráz na ráz. Cat zabrala a ozvalo se zlověstné zapraskání. Na to zatáhl i Sonny. "Ne, pusť!" Křikla Cat, když si uvolnila jednu ruku, aby mohla zaútočit. Sonny ji ukamžitě chytil a tím zmařil její útočný manévr. Další zapraskání. Zvuk trhaného papíru rozčísl ospalý vzduch kolem. "Nech toho!" "Sama vidíš co děláš!" A to už byl s novinami ámen. Starý papír nebyl na takové zacházení zvyklý a začala se rozpadat.

Jednotlivé kusy jim oběma zůstávaly v dlaních, ulpívaly jim na oblečení a finálně padaly k zemi.

Sonny zkázu novin pochopil jako nejlepší příležitost ke zmizení. Ono mu také nic jiného nezbývalo. Cat se tvářila přesně jako bomba před vybuchnutím. A opět mlčela. Jenže její oči mluvily za vše. Bodaly. Dostávaly ho do kolen. Až začínal litovat, že se s ní přetahoval. Cítil, že potřebuje vypadnout. Zajít na skleničku, na dvě. Pomačkat v náručí prsaté šlapky, pobavit se se starou známou bandou grázlů.. Tak se točil na podpatku a vyklidil pole.

Cat tomu nemohla uvěřit. Noviny byly definitivně v čudu. Protekly jí mezi prsty.

Netečná k okolnímu světu se sesunula na vratkou lavičku. Necitelně kopala do kamínků a zatínala zuby. Jakoby se jí zhroutil svět. Celý život chtěla vědět kdo vlastně je. Chtěla vědět kam otec odešel. Chtěla vědět proč zůstala sama. A teď je snad jediné vodítku k minulosti pryč. "Bože, jsem tak blbá, kdybych je přečetla hned.." Z očí jí vytryskly slzy, takže nebyla schopna větu dokončit.

Chvíli ještě sledovala auta, rozmazané postavy a odpolední shon velkoměsta. Nikdo si jí nevšímal. Utřela slzy a načechrala si vlasy. Jak dlouho už vlastně nebyla v baru? Jak dlouho už nebyla opilá? Zoufale zatoužila po alkoholu. Chtěla se opít do němoty a probrat se bez jediné vzpomínky na večer u neznámého chlapa v posteli. Jo, přesně tak to udělá.

Vstala. Dva kroky za ní stál pohledný mladý muž. Opíral se o zeď v oblaku cigaretového dýmu. Vyšla trošku vratce a zhrozila se, když zjistila, že neví kde je tu nejbližší nalejvárna. Na přemýšlení nebyl čas. Zahnula první boční uličkou. Muž jakoby kopíroval všechny její pohyby. Šel za ní jako stín. Diskrétní a nenápadný. A ona byla lehká kořist. Přestala vnímat obličeje i zvuky okolí. Byl tu jen chlast. A za ten to přece stálo..

DISKUZE:

Co je to za muže?

Víte co?

Fri, 04 Feb 2011 17:55:48 +0100

-Kdesi na Islandu prej tryská přiteplenej smích. -Přímo ze země. -Nekecám! Tak vyrážíme na výlet. Pro kapku štěstí do hrnku a košík otřepanejch snů. V nestřežených chvílích nakukuješ maminám pod sukně. Ve dne je ožíráš lichotkami, v noci si je taháš na pokoj. Tvářím se, že už teda byly naměkko a že to nebylo mimo. Jenže bylo. Až si pohraješ, zas přitáhneš zpátky. A já to vždycky beru. To mě na tom nejvíc štve!

Cha! Vaše drahá TerXi* se přemohla.

A nafotila vám TI. Už to bude 27. dílek. (Vážně mi nedošlo, že už je TI tak dlouhé). Napíšu to doufám zítra. Tak se zatím můžete těšit :)- snad bude na co...

Actual: už píšu

Elinor Gerrard, seznamte se

Wed, 02 Feb 2011 17:32:18 +0100

Dámy a pánové, představuji vám Elinor Gerrard.

Dívku mnoha tváří a podob.

Dívku bez cti.

TU.

P.S.>> stránka je rozhozená kvůli těmto fotkám, udělala jsem je větší než obvykle, protože mám pocit že se mi povedly.

Takhle nějak si představuju hlavní hrdinku povídky Provokující stíny (teď už jen Stíny), kterou můžete číst TADY.

Snad se fotky líbily. :)

S tou stránkou a designem to dořeším co nejdřív.

Velké věci

Wed, 02 Feb 2011 11:25:15 +0100

Podřež mi žíly. Sama to nedokážu.
Překroč kaluž krve, kterou nikdy neuklidíš. A pak se zeptej: Proč jsi to udělala?! Pověz mi, že inteligenci měříš na miligramy a že počkáš než chcípnu.. Že mě podržíš za ručičku. A pak podrazíš nohy mýmu sebevědomí. Jen podplať překladač, aby se tvářil, že umíš anglicky. A pošli mi květiny. Tentokrát ti špek neskočím.

Něco je špatně. Ne tak, jako když ztratíte milované náušnice nebo nestihnete poslední autobus. Něco je špatně..uvnitř...ve mně.

Dnes jsem vyrazila na menší okružní jízdu. Čmuchat a slídit k sousedům. Jo, opravdu. Navštívila jsem nějaké z vašich vzkvétajících blogů. Stopy tam nenajdete, všechny jsem je za sebou zametla, ale právě díky těm několika návštěvám(v nenávštěvních hodinách) se něco zlomilo. Přistihla jsem se, že přemýšlím o dávných časech slavných pro Lo-Te-Rii. Přistihla jsem se, že přemýšlím o sims. A došlo mi, že nechci, aby se L-T stalo pouhým otiskem v blogové historii. A že to tu nechci nechat padnout.

Jo, já vím. Jsem nemocná. Ale...

..opravdu s tím chci něco udělat. Chci změnit design a vypravit se do sims. Nafotit komix. Napsat povídku, cokoliv...

Jenže zároveň jsem si uvědomila, že sama sebe přestávám brát vážně. Asi jsem zestárla. Už tomu co si usmyslím nevěřím jako vždycky.

Co se povede, i to co co se nepovede každopádně potkáte právě tady. :)

Na lepší zítřky.

TerX..

V závějích geniality

Sun, 30 Jan 2011 11:22:48 +0100

Rádio v koutě ožrale plive jednu báseň za druhou. Rozbitý flašky od rumu do toho nepatřičně plesaj. Vyretušovaný bloncky z obálek odešly spát. A spolu s nima krachnul i tvůj jemnocit. Pózy zhrzených milenek se odráží v prosklených výlohách citů. (Vždyť víš, že mě miluješ.) Pluješ kolem a zjišťuješ, že vlastně chápeš. Ve stínu našich duší smolím balady na balící papír. (Nechceš víc než všechno.) Poslední slova tě poslala dál než do autu. -Neber si to osobně. -Neboj, kvůli tobě nebudu.

Jste milí. Opravdu. Když přijdu a vidím komentáře, i když tu nejsem, nechodím na jiné blogy, nezajímám se.. S komixy jsme pořád u ledu. Dál než jen tam. Ale se psaním to tak bledé není. Nechci se zavazovat, že budu pravidelně psát povídku a vydávat ji. Nebyl by to problém, ale zjistila jsem, že nedokážu psát vždycky. Tím nechci říct, že mě to ze dne na den opouští. Jen, že někdy píšu líp a jindy se mi to nelíbí. Pokud budu mít chuť budu pokračovat v povídce. A na komixy ještě nezapomínejte, až se jednou odhodlám zapnout sims, skončí to stějně jako v létě. Blog bude plný komixů.

Ochočená

Tue, 11 Jan 2011 17:05:24 +0100

Psávala tehdy často. Kdykoliv si nevěděla rady. (Schovaná v Trojském koni z alabastru.) A možná že si nevěřila a tajila, že sama je tou, o níž píše. (Aniž by to chtěla změnit.) V rytmu až cynicky přecitlivělých skladeb psávala řádky na papír ledovým čajem. Vyžívala se ve dvojsmyslech. (Za každou ránu jeden.) A za tu spoustu úspěchů neinkasovala si žádný. Tehdy pochopila, že čirá radost jí není vlastní. (Když z kašny lovila osamocený revolver.)

Nebudu to okecávat. Na celou slavnou párty nějak nezbyl čas. Nedařilo se. Pak dokonce i radost z práce umřela. Komixy...čert je vem. Nějak už je nezvládám. Poslední dobou spíš píšu.
Tím nechci říct že už žádný komix nebude. Myslím že bude... časem

4.díl| Dostaveníčko u mrtvé

Thu, 30 Dec 2010 22:56:13 +0100

Opravdu, tohle je nový díl. (Divné, že?) No, snažila jsem se, ale nevím nevím. Už zapomínám jak jsem psávala dřív..

Henrietta následovala neznámého černovlasého až ke dveřím jednoho z domů. Tady se muž zastavil. Chvíli zápolil se zámkem, nakonec však otevřel dveře dokořán a vybídl dívku: "Prosím, madame." Henrietta vrhla na dveře rozpačitý pohled. "Ehm, a nebude to někomu..vadit?"

"Myslím, že té mrtvé dívce už ne," zamumlal muž pošmourně. Henrietta si ještě rozpačitěji než předtím prohrábla vlasy a opatrně vstoupila do stále ještě otevřených dveří.

Dům stále dýchal rodinnou atmosférou. Na malém zeleném stole se stále válely nejspíš včerejší koblihy, neumyté nádobí ještě pokorně strašilo ve dřezu a rohožka u dveří byla nepatrně nakřivo, jakoby pořád čekala na někoho, kdo ji srovná. Henrietta se v cizím domě cítila nepříjemně nesvá. A fakt, že to není tak úplně dům někoho cizího, jako spíš někoho mrtvého jí na náladě příliš nepřidal. Zároveň by ale vyměnila celou sbírku svých gramofonových desek za to, aby se tu mohla na chvíli porozhlédnout sama. Pohledem zkoumala všechny části místnosti a přemýšlela, co se tu včera mohlo stát. Z úvah ji vytrhl až mužův hlas: "Rád bych vám položil několik otázek. Pokud máte čas."

Henrietta ani na chvíli nezauvažovala nad nějakou šikovnou výmluvou. Dokonce si samým vzrušením nevzpomněla, že původně šla nakoupit. Muž už seděl u zeleného stolku, na němž se stále roztahoval košík koblih. Mladá žena si v němém očekávání přisedla. "Takže vy jste paní..?"ozval se muž. "Slečna," odsekla Henrietta pohotově. Ze srdce nesnášela všechny ty dobráky, kteří jí všetečně připomínali, že má na vdavky nejvyšší čas, "Henrietta Bendelová."

"Bytem?"

"Rathausstraße 93," vyhrkla bezmyšlenkovitě, ale hned se zarazila. Muž na ni upřel nepříjemně vševědoucí pohled. "Děje se něco?"

"Ne. Já jen.. nic o vás nevím a klidně vám tu diktuju svou adresu," pípla Henrietta a okamžitě uhnula pohledem.

Muž se srdečně zasmál a věnoval dívce milý úsměv. "Neměla byste toho vědět moc. Ale, že jste to vy, udělám vyjímku. Jmenuji se Jonathan Weber a šéfuji té sebrance, se kterou jste se potkala venku. A ano, vedu vyšetřování. To vám musí stačit."

Henrietta smířeně kývla.

"Vy si to nebudete psát?" tázala se však hned. "Pokud jsem to dobře pochopila, jsem na výslechu, nebo snad ne?"

Jonathan se opět zasmál. "Ale ovšem." Takřka znuděne sáhl do kapsy, vytáhl poněkud zmačkanou čtvrtku papíru a špaček tužky. "Čtete detektivky, slečno?" potutelně se usmíval, zatímco si odhrnoval vlasy z čela.

"Samozřejmě," vyhrkla Henrietta stejně jako předtím bez rozmyslu. "Ale proč? Na tom je něco podstatného? Navíc...vy je snad nečtete?"

Jonathan se jejím otázkám elegantně vyhnul a s lehkým sarkastickým podtónem pokračoval: "Takže to jistě čekáte, že se budu vyptávat, jestli jste něco viděla, jestli jste oběť znala a nakonec, jestli jste ji náhodou nezabila. Třeba samou láskou."

Nechápavě přikývla. Vůbec netušila kam tím Jonathan míří. Tak to přece bývalo ve všech těch dobrodružných románech a detektivkách, nebo ne?

Jonathan s potutelným úsměškem chvíli pozoroval její nerozhodnou tvář. "Tak to můžete, Henrietto, čekat dál. Já se totiž nezeptám. Vy jste ji určitě nezabila. Ale pokud se můžu ptát, zajímalo by mě kde prodávají dobrý chleba. Myslíte, že je lepší Süssmann Markt nebo Fischer Gescheft?"

Henrietta ohromeně pootevřela ústa. "Chleba? Vy chcete vědět kde mají nejlepší chleba?" opakovala rozčarovaně. "Ale vždyť tady se stala vražda, pane."

Jonathanův úsměv notně ochladl. Zamnul si čelo. "Asi to bude znít cynicky, ale dějou se i horší věci. A mám takové tušení, že tahle vražda nebude jediná," dodal pošmourně.

"Ale to není ta pravá věc, kterou jsem s vámi chtěl probrat," úsměv se opět vrátil na své místo, i když už nepůsobil tak srdečně. "Vlastně bych vám rád nabídl spolupráci. Vypadáte, že jste vnímavá. Jako první jste se dostala na místo činu, když nepočítám ty dvě čarodějnice, které tam okouněly předtím. Pomoc člověka z tohoto prostředí by nám jistě přišla vhod. Přemýšlejte.."

Henrietta zatřepala hlavou, jakoby chtěla vypudit chmurné myšlenky. Čím déle Jonathana znala(minutu od minuty), tím více byla zmatená. Ten chlap snad ani nebyl vyšetřovatel. Vždyť jinak by ji jistě vyslechl a nutil vypovídat. Jeho nabídka se jí ale zalíbila. Být v centru dění, pomáhat vyšetřovatelům. Na oko si dávala na čas, ale každá část jejího těla řvala: Och, ano! Ano, prosím!

Jonathan se zvedl. "Můžete o tom přemýšlet jak dlouho chcete. Kancelář mám na Träumestraße. Jistě to najdete."

Henrietta jen přikývla a také vstala. Jonathan opět otevřel dveře a přidržel je tiše našlapující ženě, která měla z domu mrtvé pořád trošku respekt. Jakmile stanuli venku, slunce se jim opřelo do nechráněných očí. Henrietta už se chystala k odchodu.

Jenže najednou na ni dopadl něcí stín. Když vzhlédla, shlížela na ni tvář muže. Byl jí povědomý. No ano, vždyť ho viděla sotva před půlhodinou, než se seznámila s Jonathanem. To byl jistě někdo z jeho týmu. Uličnicky se ušklíbl, když zachytil její pohled. "Copak copak, paninka už je na odchodu? To snad ne, šéfe."

Jonathan si za jejími zády odfrknul. Než se stihla vydat pryč, skoro neslyšně zašeptal: "Už chápete proč chci do týmu někoho normálního?"

DISKUZE:

Co říkáte na Jonathana?

Jak to teda bude s párty

Thu, 30 Dec 2010 22:51:58 +0100

Huh..no dnes se to nestihlo, jak jste si jistě stačili všimnout. Dnes jsem se totiž věnovala jiným věcem- psala jsem. Povídku, která sotva začala(měla název Provokující stíny, pokud si vzpomínáte), jo, opravdu jsem se dokopala k pokračování. Nevím ale jestli ho dám sem. Mám pocit že se hodí spíš na ART (mé druhé působiště). Dále jsem se také pustila do fejetonu do školy. Pff...to jsou mi věci, dávat úkoly přes prázdniny. Ale k věci. Včera přijela kamarádka, takže jsem ani neměla čas na přípravu. Takže to asi necháme na 2.1. s tím, že to asi nebude tak úplně párty, ale budu se snažit.

Hned teď vám sem dám Sprich!, už se mi ho dál nechce sušit v rozepsaných. Snad alespoň někoho zaujme. :)

Jak se chystá párty?

Tue, 28 Dec 2010 10:42:44 +0100

To je novinka, co? Tak přípravy pokročily.
Ale ano, pokročily. Napsala jsem Sprich! a ani nevíte jak hrozně moc mě to bavilo. A abyste z toho taky něco měli, dávám vám sem fotku- v pořadí třetí. Můžete zatím přemýšlet, co Henrietta říká.

Momentálně pracuju na focení TI, pak bych se ráda vrhla na EiN a pokud mi zbyde čas, přijde i Purple. Nakonec nachystat nějaké aktivity a voila!

Jen ještě vymyslet datum, tedy kdy. Prozatím mám dvě. Protože pochybuju že by tu někdo vysedával na Silvestra, napadlo mě 30.12. a nebo 1.1. Pokud se vám bude chtít, můžete napsat, co by vám vyhovovalo víc.

Vánoce, no jo...

Fri, 24 Dec 2010 15:38:13 +0100

Nazdárek!

Když už máme ty Vánoce, řekla jsem si, že teda něco přidám. Ráda bych vám popřála veselé, úžasné, krásné, nejlepší Vánoce. Ať pod stromečkem najdete to co chcete a užijete si vánoční (ne)pohodu.

Co se párty týče, pracuju na tom. Včera se mi dokonce povedlo nafotit 4. dílek Sprich! Tak doufám, že toho zvládnu i víc.

Jinak obrázek nahoře jsem vytvořila do ICT- v malování. Není to žádné dílo, ale chtěla jsem tu někdy mít obrázek vlastní tvorby. Tento vánoční článek ukončím novou básničkou. Je to směska nálad, pocitů a myšlenek. Asi se těžko chápe. Ale pro mě význam má. :)

Povídavá

Nehraj to do autu!
Dáváš mi snad na vybranou?

Chyceni v tenatách proklaté fyziky,
zkoušíme cizí jazyky.
Kašli na mé teorie,
užívej si eufórie.

Koukni, měsíc hasne.
To jen tvé oko žasne.
Obloha se kaboní,
mraky nás brzy dohoní.

Mraky? Jaképak mraky?
A vidíš ponorky na nebi, taky?
Ty se mi vysmíváš? Nevěříš snad?
Věřil bych, však není jak hrát.

Pojď, jdeme dál.
Ale kam jdeme? Na něčí candrbál?
Něco hledáme. Pověz co a proč?
Nevím. Vsaďme se raději. Tak tedy, oč?

Opuštěni v křivolakých uličkách,
rozdrobeni v prach.
Tiše stojíme proti sobě,
v této podivné době.

A budoucnosti došla fantazie.
Podívej, i takhle se žije.

Nastal čas to tu trochu oživit

Thu, 23 Dec 2010 11:04:53 +0100

Rozdávám básně na potkání. Jako vánoční dárky.
Přestaň pindat o temnejch houštinách a nocích bez rána. Oba přece víme, že dnes už se nevrátím. Ne do vlastní postele. Když opominu dřevěný schody, který se propadly, kdykoliv jsem si něco zkoušela, vydřený polibky od pouličních kurev a cynický škleby, který jsme mačkali na výkladní skříně, není to zas tak na hlavu. A když už jsme u toho..chceš taky jednu? Báseň, samozřejmě.

Když už jsou ty prázdniny. Napadlo mě, že by to tu chtělo oživit. Jako doopravdy oživit. Aby se tu něco dělo. Aby tu bylo něco, pro co byste se sem mohli vracet.

Napadlo mě udělat párty. Vánočně-silvestrovskou. Ještě nevím kdy přesně by byla. Ale do programu bych nejspíš zahrnula komixový speciál. Bylo by tu po dlouhé době víc článků než jeden za týden. Co vy na to? Myslíte že by to šlo?

Také by se mohly objevit nějaké soutěže. A dokonce i nějaký download. I když nevím jestli zrovna mé tvorby.

[15.díl]- Ztracená duše

Sat, 18 Dec 2010 13:06:24 +0100

zlomový dílek :D, konečně se dozvíte kdo je pozorovatelka

otřepaná písnička :D, ale myslím že se to k tomu hodí

Přitiskla se k ledové zídce ohraničující hřbitov a rozhodla se znovu zkontrolovat ženin pokrok. Rozpačitě se zadívala ke křoví. Žena zmizela. Vivi se začala zmateně rozhlížet po celém hřbitově. Po ženě nebylo nikde ani stopy....

Nejsem přece blázen! Snad jsem si ji nevymyslela. přemýšlela mlčky Vivi a nemohla se zbavit jistého něpříjemného pocitu- byla si stoprocentně jistá že ji někdo sleduje, i když... Nebyl to jen stihomam?

Vivi se dezorientovaně otočila a znovu se rozhlédla po hřbitově. Když najednou ji zezadu popadla čísi ledově studená ruka. Vivi úlekem ztuhla a nezmohla se na jediné slovo. Byla si jistá že tohle je ten konec. I když si to vždycky představovala jinak. Nádherné růžové závěsy, všudypřítomný průvan, červené a růžové růže, dojemná hudba a její nachově červená rakev pomalu zajíždějící do pece. Měla být spálenená navždy a ne hnít někde tady.

Hledáš snad mě? ozval se tiše, známý ženský chraplák

Vivi si tělo objala roztřeseními pažemi a ačkoli nepochybovala o totožnosti nově příchozí, vzhlédla a podívala se černě oděné postavě do očí. Žena ji s mírným úšklebkem na rtech pozorovala. Modré oči se sřetly se šedými. A i když Vivi nebyla žádný svatoušek z jejích jasných očí čišela naděje, intelegence, přirozený půvab a veliká vnitřní síla, naproti tomu šedé oči byly ztělesněním beznaděje, zlomyslnosti a přesto spalujícího mrtvého ohně.

Vivi se otřásla a sklopila oči k zemi. Pokusila se promluvit ale z otevřených rtů neuniklo jediné slovo. Vy..v-vy.. vykoktala nakonec

Žena si založila ruku v bok a pak promluvila: Už jistě víš, že nejsem normální..

na chvíli se odmlčela a pak ukázala na nachové jizvy, kterýma byla její smrtelně bledá pokožka doslova posetá , nejspíš ti už taky došlo, že nejsem žádná hloupá husa na praxi..

Jakmile se takhle otevřeně přiznala, Vivi sebou prudce trhla a zalapala po dechu.

Pozorovala jsem tě dlouho a ty sis přitom myslela že tu nikdo nemí, že o tomto rozkošném místečku víš jen ty. Jak neprofesionální.

Říkat o tomto hřbitově, že je rozkošný bylo jako koupit si ošklivého buldoga a říkat mu Pusinka. pomyslela si Vivi a potom znovu zalapala po dechu, ta slova...znala je, ta žena byla

Faktor X. Pozoruhodná osoba nemyslíš? prohodila tajemná žena jakoby se s Vivi bavila o ztraceném pomeranči

Vy. Zase vy. zachroptěla Vivi a teprve teď jí začal docházet význam jejích slov, hlava jí znovu třeštila jak se její nebohý mozek snažil vyrovnat s tou spoustou nových informací

Pálí ti to víc než jsem doufala.. šeptla žena a odmlčela se

Kdo jste? zeptala se Vivi vyčerpaně a stále na (ne)praktikantku upírala oči

Jsem víc než ty a zároveň méně. Jsem voda a zároveň led. I když vlastně nejsem skoro nic. Jen ztracená duše. Bloudím podzemím a nedokážu najít cestu ani do života ani do definitivní smrti. Navždy ztracená, navždy osamělá.

Vivi si nebyla jistá jestli té ženě věří, ale celý její proslov v ní zvedl vlnu lítosti a znovu se mlčky rozplakala, slzy jí líně stékaly po tvářích a žena ji se zájmem pozorovala.

Proč? sykla Vivi

Nebyla jsem zrovna svatá. Byla jsem zlá, ne, víc než jenom zlá. Všechno..všechno kvůli jednomu rituálu. Zemřela jsem. Ale moje duše, musela přejít most z podsvětí do svatyně Smrti. Byla by to zvládla a měla bych navždy klid, ale bůh podsvětí, Hádes mě vykázal. Jsem odsouzena k zapomnění, zatracení, životu ve věčné tmě. Kdo by chtěl takový osud. šeptala pomalu žena a v očích se jí leskly slzy, teď nejspíš toho všeho litovala

Vivi byla rozpolcená. Nemohla s ní souhlasit v tom co dělala, ale její lítost se zdála tak upřímná. Stejně se zase ozval malý červík pochybností: Proč bych vám měla věřit?!

Tak se dívej! sykla žena výhružně a najednou ztratila na hmotnosti, byla průhledná, Vivi hledala vhodné slovo, jak ji nazvat, ale napadalo ji jen pořád to samé- duch! Žena luskla nehmotnými prsty jakoby byla v cirkuse a předváděla líté šelmy proskakující ohnivým kruhem. Potom ruku zastrčila do kmene stromu.

Nejsem hmotná, nejsem nic. Jen ztracená duše, navždy tichá a zničená... zachroptěla žena a po tvářích se už také koulely slzy

Tohle už bylo na Vivi trochu moc. Klesla na kolena a přemýšlela kolik z bolesti ,kterou cítila je její a kolik z bolesti patří té tajemné ženské.

Vlastně bys mě neměla znát. Neměla bys vědět nic. Nemělo by tě zajímat nic o mě. Všechno je to špatné a zkažené. procedila skz zuby a snažila se nedát najevo jak moc nerada to říká

Už brzy dostaneš příležitost, hodně brzy budeš moct tu hnusnou Sandru zničit. Spolu s tvým zlým já, to do-.. najednou se zasekla uprostřed slova jakoby jí někdo zacpal pusu tlustým roubíkem

Ne, to tě nesmí zajímat. Nesmí...nesmí...nesmí. syčela žena a všemožně se u toho kroutila

Vivi už nechápala vůbec nic. Vypadalo to jako kdyby se v ženě praly dvě osoby. A jaké zlé já? Co to má co dělat se mnou?

Nedělej, to budeš jako já. řekla žena výhružně ale potom se znovu začala svíjet, náhle se k moci dostala druhá osoba: Ne, neposlouchej ji. Udělej to. Zbavíš se jí.

Vivi se z toho zatočila hlava. Chtěla, ne musela pryč. Tohle se nadalo snášet. Jsi šílená! Nech mě být! zaječela ženě do obličeje a v jejím hlase byl slyšet podton beznaděje, potom se otočila na podpadku a rozrazila skřípající bránu dokořán

Jen si běž! Odsud se nedostaneš. Jen ten strom slouží jako teleport. zavrčela žena a hořce se uchechtla, potom se otočila a nadobro zmizela ve stínu stromů

DISKUZE:

Dokáže se Vivi vrátit domů i přes bránu?

Líbí? (víc otázek mě už fakt nenapadá :D)